Přes středozemní moře až do Afriky konečně za dobrodružstvím

Čekání na vyplutí

Tak jak začít den jinak, než zprávami o počasí? A hádejte jak je? Prší a fakt hodně. Myšlenky a plány na návštěvu významné Janovské katedrály, zdejšího hradu a vlastně čehokoliv tady vzaly za své a tak nastartujeme auto a za silného deště míříme rovnou do přístavu. Ten je z našeho ubytování vzdálený asi třista metrů vzdušnou čarou. Podle navigace nám těchto třista metrů zabere osmnáct minut. Reálně nám cesta včetně všech vrácení, obrácení, netrefených odboček a stání v kolonách zabrala skoro hodinu.

Zaparkujeme auto ve frontě, která je rozdělena na část mířící do Maroka a část jedoucí pouze do Barcelony a v klidu čekáme na nalodění. Moc nezkoumáme papírky, co jsme dostali na checkinu a místo toho hrajeme hru na poznávání vlajek. Když jsme asi u osmdesáté vlajky, tak se kolona pohne. My dojedeme ke kontrole a stejně jak rychle jsme přijeli, tak opět zase couváme. Ty nedůležité papírky jsou imigrační dokumenty a musí nám je orazítkovat policie. Necháváme auto zaparkované bokem a jdeme do kiosku pro razítko. Naštěstí už většina lidí má razítka vyřízena a tak zde není žádná fronta a my o pár minut později znovu najíždíme na loď. Tentokrát už úspěšně.

Dokumenty, bez kterých se neobejdete

Odjezd nemusí vždy klapnout na poprvé

Nerozhodí nás ani přeložený kombík, který není schopný sjet do podpalubí a musí před námi vycouvat. Parkujeme auto a bereme sebou vše potřebné. Následně si věci dáme do kajuty, kterou máme téměř na přídi s výhledem na moře a jdeme na průzkum lodi. Měl tu být bazén, ale ten neexistuje, restaurace je zatím zavřená, bar je zavřený, kino slouží jako noclehárna pro ty, co si nekoupili kajutu, diskotéka nefunguje a casino také není. Suma sumárum můžeme jít do malého obchodku s názvem Bazaar, nebo se jít klouzat do dětské herny na klouzačku. Dáme si alespoň kafe v jediném otevřeném baru a čekáme na vyplutí. Podle plánu se mělo vyjíždět 16:15, takže přesně 16:55 zazní lodní siréna a trajekt se dává do pohybu. Čekají nás dlouhé dva dny plavby a nicnedělání.

Máme předplacenou plnou penzi, takže o jídlo je postaráno. Bohužel úroveň gastronomie zde není nijak valná a to i přes skutečnost, že se snaží držet hodně mezinárodní kuchyni. Zkoušíme tedy španělskou paellu, italskou pastu pomodoro, vídeňský řízek nebo marocký tažín. Největší problém jídla je to, že je většinou studené.

Další zajímavostí je množství psů, kteří tu jedou s námi. Na vrchní palubě jsou dokonce přímo kotce pro psy a kočky, ale ty jsme žádné neviděli. Po dvaceti hodinách pak přistáváme v Barceloně, kde máme pouze krátkou přestávku a tak celou dobu raději zůstáváme na palubě. Po druhé hodině odpolední loď opět vyplouvá na širé moře a my máme před sebou druhý úsek plavby, teď už do konečně do marockého Tangeru. To bude v reálu dalších třicet hodin. Snažíme se tedy všemožně zahnat nudu, ale jak jsem řekl na začátku, moc toho na lodi nefunguje, takže to není tak jednoduché. Pozitivní je určitě skutečnost, že přestalo pršet a vyšlo sluníčko. Na opalování na palubě to však rozhodně není, jelikož fouká silný studený vítr a pocitová teplota může být tak 12 stupňů.

Ještě na lodi se mi podaří zakoupit přes Airalo eSim na data u operátora Orange, který za 35USD nabízí neomezená data na 10dní. Tím máme alespoň Maroko vyřešené a nemusíme nad tím přemýšlet. Má to drobné omezení, kdy po vyčerpání 3Gb za den se připojení zpomalí na 1Mbs. Ale to nám zase tak moc nevadí. Navíc nádherný východ slunce nám udělá den mnohem hezčí.

Po dlouhých 47 hodinách na lodi, kdy jsme přepluli Ligurské, Baleárské a Alboránské moře a minuli Giblartar, konečně připlujeme do přístavu. Naši radost nejdříve zkazí samotné čekání na vjezd do pristavu. Kdy aktuálně je 15:20 a z nějakých důvodů je přistání naplánováno až na 16:30. Později zjišťujeme, že se čekalo na remorkér, který nás dotáhne k molu. Další hodinu strávíme v chodbě, protože nás nechtějí pustit do auta. Když už nás tam konečně pustí, tak teprve čeká zábava, protože všechna ta přeložená auta nahňácaná jedno na druhé musí stejným zpusobem, jakým vjolo dovnitř i vycouvat, co se nějakou chvíli jeví spíše jako demolition derby s tím rozdílem, že u toho ještě všichni hulakají a troubí. Na výjezdu z lodě proběhne první neúspěšná kontrola a musíme někam na celnici pro razítko do pasu. Údajně jsme ho měli dostat už na lodi. No, nenašli jsme úředníka se štemplem. Nicméně to nezabralo tolik času my s čerstvým razítkem v pase konečně vjíždíme na africký kontinent.

Hned za první kontrolou jsou prodejci SIM karet, takže jsme mohli vydržet a koupit fyzickou kartu. Data už máme, tak pokračujeme rovnou k celní kontrole. A tam začne dnešní poslední peklo. Kontrola přeložených aut, většinou s italskou registrační značkou totiž trvá opravdu věčnost a až za tmy se dostáváme na řadu my. Říkáme si, že nemáme moc důvod se tu zdržet, protože v porovnání se stěhováky kolem nás, téměř nic nevezme. Úřední Šiml je však i tady daleko složitější a navíc je potřeba nás dostatečně prověřit, zda nemáme drogy, takže místní hafik s tričkem POLICE proleze celé auto a hlavně nám musi být vystaven technický průkaz pro vjezd do Maroka. Nakonec vše dopadne dobře a my konečně projíždíme hranicí. Hned za ní jsou další prodejci SIM karet, směnárny a stánky, které prostě k ničemu nepotřebujeme, jako je Bureau d'assurance a míříme rovnou na nejbližší benzínku. Jediné, co nás uklidňuje je fakt, že původně naplánovaný čas přístání byl ve 20:15, takže bychom do Maroka vstupovali asi až někdy po půlnoci. Během tankování pak rychle pochopíme, že kurz je tu vlastně hrozně jednoduchý a to je 1Euro=10 Dirhamů. Při ceně 11,7MAD za litr je pak cena benzínu přibližně 30Kč. Pak už máme před sebou jen cestu na hotel, rychlou večeři v podobě sendviče a předraženého piva a s výhledem do zahrady jdeme spát. Už zítra se v Rabatu setkáme s posledním členem výpravy Lubošem a čeká nás královské město Fez.