Den 13. - Od pláže do pivní garáže

Včera večer, poté co jsme snědli čínskou polévku a řešili další plány v Senegalu, jsme se vydali na krátkou procházku na pláž. Když jsme v dálce zahlédli světýlko, rozhodli jsme se prozkoumat, co se tam děje. Asi po dvou stech metrech jsme dorazili k dalšímu resortu a – světe div se – bar byl otevřený, karty přijímali a piva měli dost. Naše oslava svátku tak nabrala trochu jiný směr.

Zřejmě čerstvý přímořský vzduch způsobil, že jsme spali o něco déle. V sousedním resortu jsme navíc slíbili vrátit láhve a chtěli jsme se zeptat na možnost výletu na sousední ostrov, kde se nachází národní park Langue de Barbarie. Majitel půjčovny loděk nám nabídl kanoi a zmínil, že tam turisté jezdí hlavně kvůli plážím na druhé straně ostrova. Jinak je to spíše místo vhodné pro ornitology. Vrátili jsme se tedy zpět na ubytování, vytvořili novou registrační značku (myslím, že je k nerozeznání od originálu) a vyrazili jsme směrem na jih. Pořádně jsme neměli plán, ale to se vyřeší cestou. Mezitím se nám ozvali kluci z Německa, kteří nám poslali video a pár fotek z vlaku. Podle všeho byla cesta opravdu náročná a měli toho plné zuby, takže nelitujeme, že jsme tento zážitek vynechali.

Jak projíždíme krajinou, všímáme si, že kolem je opravdu ohromné množství cibule. Jsou tu malá políčka, ze který pak velké náklaďáky sváží úrodu na překladiště a odtud asi někam dal do světa. Takové množství cibule jsme v životě neviděli a dost pochybujeme, že ji celý Senegal zvládne zkonzumovat. Ve městě Louga jsme se rozhodli vybrat peníze. Nakonec to byl nečekaný problém – najít bankomat ve městě s více než 100 tisíci obyvateli nebylo vůbec jednoduché. Po chvíli se to ale podařilo a Tomáš se zářící peněženkou nemohl být spokojenější. Od Mauretánie má však přísný zákaz rozdávat dětem karamelky. Ten vznikl poté, co jednou v jedné vesnici zastavil, aby udělal radost třem malým klukům. Náš Jeep byl během chvíle doslova obsypán dětmi. Kde se tam tak rychle vzaly, netušíme, ale některé jsme museli odehnat rozjetím auta. Dokonce jsem měl chvíli v okénku šest dětí najednou, a jeden chlapec se téměř dusil nerozbalenou karamelou. Od té doby, když Tomáš navrhne dát karamelku dětem, kteří okukují auto, připomenu mu incident a raději jedeme dál. Mimochodem, stále si myslím, že naše registrační značka nezmizela v terénu, ale možná ji jako suvenýr ukradlo nějaké dítě.

Většinu cesty dnes řídím já a nic zásadního se nastalo. Vystřídáme se až pár kilometrů před cílem. Tomáš pak přibližně po sto metrech dostane pokutu za nezastavení na stopce. Představte si koleje a dvacet metrů před nimi značku železní přejezd bez závor. Dojedete tedy na místo, odkud vidíte, že můžete bezpečně projet. V tu chvíli už na vás hvízdá příslušník a ukazuje ke straně. Že aktuálně stojíte na kolejích neřeší, ale vysvětluje cosi o povinnosti navštívit kvůli přestupku zdejší komisařství. Společně s doklady mu tedy dáme nenápadně deset eur a on zasalutuje a ukáže rukou, že máme jet a ať se nám v Senegalu líbí.

Pokračujeme dál a domluvíme se, že zkusíme najít ubytování poblíž národního parku Bandia. Po zkušenostech ze Saint Louis jsme raději nic nerezervovali, ale štěstí nám přálo a hned první pokus vyšel. Máme kde spát, na ráno jsme objednali snídani a nabídli nám i večeři. Co víc si přát? Jen pití tu nemají nic moc, ale podle paní majitelky je nedaleko supermarket, kde seženeme vše, včetně piva. Jelikož bylo teprve čtyři odpoledne, rozhodli jsme se nejdříve zajet do parku zjistit otevírací dobu a ceny. Cesta trvala z ubytování asi čtvrt hodiny, takže to nebylo daleko. U brány jsme zjistili, že jet naším autem s průvodcem je mnohem levnější než využít místní 4x4 – rozdíl činil téměř 50 eur. Volba byla jasná, Jeep si zaslouží místní safari.

Poté jsme se vrátili k ubytování a vyrazili do sousedního městečka hledat supermarket. To se nám moc nedařilo, ale narazili jsme na křesťanský kostel s názvem bazilika Notre-Dame-de-la-Délivrande. Tomáš si dal pauzu na cigárko a já šel prozkoumat kostel, kde jsem narazil na skupinu skautů. Zkusil jsem s nimi vyměnit český šátek za ten jejich, bohužel bez úspěchu. Po sedmé Tomášově cigaretové pauze jsme pokračovali dál. Když navigace nefungovala, zkusili jsme se zeptat místních. Problém byl, že často ukazovali kudy máme jet ve svém směru, ze kterého zrovna přišli, nikoliv ve směru naší jízdy a tím jsme se zamotali ještě více. Zkusili jsme tedy jednoho otočit naším směrem a díky pohybu jeho rukou už jsme našli správnou cestu.

Nakonec jsme zastavili u domu na křižovatce, kde seděli místní obyvatelé, a chtěli jsme se zeptat na cestu. Tomáš se však vrátil s úsměvem a oznámil, že máme zaparkovat – mají tam pivo. Tedy jen pivo. V potemnělé garáži sedělo pár místních (zřejmě křesťanů), každý se svou plechovkou v ruce. Plán rychle nakoupit vzal za své, když prodavačka evidentně neuměla počítat. Situaci zachránil jeden z místních, který opravil její výpočet a upokojil napjatou atmosféru. Když jsme si konečně odvezli pivo, uvědomili jsme si, jak relativní je pojem času – co by doma zabralo půl hodiny, trvalo zde přes dvě a půl.

Po výborné večeři, kde nechybělo ohromné množství cibule, ryba a papaya ze zahrádky paní domácí nám došlo, že možná ta políčka opravdu sytí jen místní gastronomii. Nás pak pomalu zmohla únava. Těšíme se na zítřejší safari a jdeme si odpočinout.