Den 12. - Cesta na oslavu svátku Tomášů v Senegalu

Dnes jsem se díky špuntům do uší zakoupeným v Nouadhibou konečně vyspal a ráno, po snídani, můžeme opustit Nuakšott. Než však zamíříme na hranice se Senegalem, navštívíme místní rybářské trhy. Všude je spousta lidí, na pláži kotví lodě rybářů a ti se snaží prodat své noční úlovky. Když k tomu přidáte skutečně velký, byť očekávaný zápach, vznikne tak jedinečný koktejl vjemů, že se na trzích příliš nezdržujeme a rychle odcházíme.

Jsme v hlavním městě, takže ještě chceme natankovat plnou nádrž. Brzy však zjišťujeme, že to nebude snadné. Benzínky – alespoň ty otevřené – neberou karty a vyžadují platbu výhradně v místní měně. Zkoušíme jednu po druhé a když se už někde obsluhu podaří přesvědčit, aby nám natankovali alespoň za eura (protože dolary tu nikdo nebere), zjistíme, že kurz je tak nesmyslný, že by litr benzínu vyšel v přepočtu asi na šedesát korun. Nakonec se nám podaří na jedné stanici natankovat alespoň 12 litrů s tím, že zbytek nafty pořídíme až v Senegalu. Po ujetí několika set metrů Tomáš hlásí: „Peče se kuře.“ Asi má hlad a obává se, že do večera nevydrží, protože přes den tu nic koupit nejde. Navíc ani objednávka řízku se salátem k snídani, kterou jsme zkoušeli včera večer na recepci, nebyla úspěšná. S lítostí ho tedy ignoruji. Když to však zopakuje důrazněji a ukáže na palubní desku, pochopím, že jde o kontrolku motoru. Sáhnu po návodu k autu a zjistím, že kontrolka se může rozsvítit mimo jiné při natankování nekvalitního paliva. Kontrolka je naštěstí jen oranžová, tak pokračujeme dál.

Do Senegalu vede z Mauritánie dva hraniční přechody – jeden přívozem přes řeku Senegal u města Rosso a druhý přes most v národním parku Gaoling na přechodu zvaném Diama, kde by údajně mělo být méně lidí. Volíme druhou možnost. Podle navigace nám cesta potrvá necelé čtyři hodiny. Tomáš poznamenává: „Odpoledne si dáme pivko v Saint Louis.“ Jenže tohle je Afrika, a tady žádné plány neplatí. Asfaltová silnice vede přibližně k městečku Keurmacen. Od tamní křižovatky jsme vděční, že máme Jeep, a užíváme si pořádný offroad. Cesta měří zhruba 44 kilometrů, což nám zabere minimálně dvě hodiny. Stálo to ale za to. Tomáše i Jeep musím pochválit, oba si vedli skvěle.

Cestou podél mokřadů vidíme rodinku kočkodanů, kteří se však neradi fotí a rychle mizí kdesi v houští, podobně jako prasata savanová. Samozřejmě narážíme na všudypřítomné kozy, osly, krávy a tu a tam i divoké velbloudy. Jelikož nejsme ornitologové, z ptáků poznáme jen pelikány, nicméně druhů jsme viděli nespočet. Během cesty projíždíme rybářskými vesničkami, jinak téměř nepotkáváme živáčka. Doufáme proto, že na hranicích to bude klidné – kdo by se sem takovou cestou vůbec odvážil? Na konci parku nás ještě zastavuje hlídka, která si účtuje poplatek 10 eur na osobu za průjezd. Jestli je to oficiální, netušíme, ale hádat se s vojákem se samopalem na krku nemá smysl. Doklad nám nevystavil, takže peníze nejspíš skončily v jeho kapse.

Na hranicích je pár lidí, ale opravdu jich není mnoho. Ujme se nás místní „organizátor“, který nám hned hlásí, že nám chybí zadní registrační značka. Ale prý to není problém a nemáme si dělat starosti. Rychle nám pomůže s formalitami – dostáváme potřebná razítka a asi po půl hodině a 30 eur lehčí opouštíme Mauritánii. Během čekání pořídíme datovou kartu do Senegalu. Překupník za 3 GB chce původně 10 eur, ale když zjistí, že máme v telefonu mauritánskou SIM, sleví na 5 eur. Asi ji opět prodá dál, ale to už není náš problém. Na senegalské straně zaplatíme nejdříve mýtné za přejezd mostu – 4 000 franků, což je přibližně 8 eur. Poté nás čeká pasová kontrola a v další kanceláři získáme dočasný karnet. Zbývá ještě pojistka a můžeme pokračovat. Paní v kanceláři – pokud se to tak dá nazvat – nám dokumenty vyplňuje neskutečně pomalu, jako by byla příbuzná bleska ze Zootropolis. V mezičase si posílá SMS s kamarádkami a je jí úplně jedno, jak dlouho tam budeme. Asi ve čtvrt na pět konečně opouštíme hraniční přechod Diama s pojištěním na měsíc za dalších 40 eur a oficiálně vstupujeme do Senegalu.

Dál pokračujeme po krásné asfaltce směrem k Saint Louis s vidinou dobré večeře a vychlazeného piva. Vybrali jsme hotel na pláži, a pokud se nám tam bude líbit, zůstaneme možná dva dny. Krajina se začíná měnit, jak savana střídá poušť. Po krásné nové asfaltové silnici dojedeme až do Saint Louis. Tady doprava houstne, a čím více se blížíme k našemu hotelu, tím větší podezření máme, že to asi nebude to pravé ořechové. Hotel Eden Beach leží na poloostrově u pláže Hydrobase s výhledem na oceán. Popis vypadá slibně – řeknete si, že to bude něco menšího, ale v pořádku.

Když však projíždíme rybářskou čtvrtí, je nám jasné, že to úplně ideální nebude. Ještě horší situace nastává, když končí asfaltová silnice a ulice jsou pokryté pískem.

Po příjezdu do hotelu Eden Beach, ležícího na poloostrově u pláže Hydrobase, jsme měli představu, že nás čeká útulné prostředí s výhledem na oceán. Realita však byla jiná – pláž byla špinavá, hotel ukrytý za valem, takže výhled na moře nebyl žádný. Přístupová cesta vedla ulicemi s hlubokým pískem, kde si hrály děti, pobíhaly kozy a posedávali ne příliš přátelsky vypadající místní. Navíc nás personál informoval, že bychom měli auto nechat zaparkované před hotelem, což naše obavy o bezpečnost jen umocnilo.

Společně jsme se rozhodli, že zde nezůstaneme, a Tomáš předvedl své řidičské schopnosti na úrovni "Afrika level 4". Mistrně se vyhýbal povozům taženým osly, mopedy, polorozpadlým taxíkům a množství chodců, až nás bezpečně dostal ven z města. Být tu jen tak s batohem na zádech, asi by to mělo nezapomenutelnou atmosféru. Ale s autem a všemi našimi věcmi jsme byli rádi, když jsme přejeli most Faidherbe Bridge – významnou architektonickou památku navrženou údajně i s přispěním Gustava Eiffela – a opustili město.

Asi 20 kilometrů jižněji jsme našli jiné ubytování v malém plážovém rezortu s bazénem. Po dohodnutí ceny (ve francouzštině, s mírnou jazykovou improvizací) jsme si všimli vystavené lahve piva za recepcí. Naše radost však rychle opadla, když recepční, který fungoval současně jako kuchař, portýr i čistič bazénů, vytáhl jedinou zbývající láhev. To bude dlouhý večer.

Situace se ale zlepšila, když nám místo piva nabídl "gazely". Po krátkém nedorozumění jsme zjistili, že Gazela je značka místního piva. I když měl jen čtyři lahve, na dnešní oslavu to stačilo. S plánováním zítřka jsme pak pokračovali s větším optimismem, zatímco jsme si užívali klidného večera.