Po návratu: Co zůstává, když cesta skončí?

Každá cesta jednou skončí a ty opravdu legendární výpravy zanechají něco, co s vámi zůstane ještě dlouho poté, co doma vybalíte batoh a zjistíte, že půlku věcí jste vlastně ani nepoužili. Tahle expedice nebyla jen o kilometrech, které jsme urazili, ale hlavně o lidech, setkáních, překvapeních a životních lekcích – například přijmout chaos jako součást cesty a nechat věci plynout se může stát nejlepší dovedností, kterou si člověk odnese.

Po návratu domů jsem dostal tolikrát otázku: „Jaké to vlastně bylo?“ A protože odpověď „nezapomenutelné, a to včetně momentů, které bychom raději zapomněli“ je příliš stručná, vznikl tenhle rozhovor – jako závěrečná tečka za cestou, která v nás bude ještě dlouho doznívat. A možná už teď přemýšlíme, kdy a hlavně kam zase vyrazíme.

Jaký byl pro Vás nejemotivnější moment celé expedice?

Emotivních zážitků na podobné cestě bývá vždy nespočet, a možná právě proto mě tyto cesty tak nesmírně přitahují. Každý okamžik má své kouzlo, svou váhu, a je téměř nemožné vybrat jeden jediný, který by vyčníval nade všemi. Přesto se mi na této cestě hluboko do paměti vryl moment, který byl zcela mimořádný. Ve městečku Tarfaja jsme potkali místní studenty, kteří nás, cizince bloudící po setmění městem,  bez váhání a vysvětlování, pozvali do svého domova. Připravili nám jídlo a podělili se o svou skromnou večeři, přestože sami měli málo. Bylo to během Ramadánu, a v ten moment, kdy všechno kolem ztichlo a běžný chod věcí ustal, nám jejich nezištnost a pohostinnost připomněly, jak důležité je sdílení a vzájemná úcta mezi lidmi.

Která země nebo konkrétní místo Vás nejvíce překvapilo a proč?

Podobně jako v předchozí otázce se i tady těžko hledá jedna jediná odpověď, ale pokud bych měl vybrat, nejvíce mě překvapilo sporné území Západní Sahary. Podle dostupných informací jsme očekávali téměř válečnou zónu — oblast plnou napětí, chaosu a nejistoty. Překvapení nás však čekalo na každém kroku. Jeli jsme po zcela nové dálnici, kde se všude kolem stavělo, a všechno, co jsme viděli, fungovalo až s nečekanou precizností. Městečko Dachla postupně vyrůstá jako turistické letovisko, které je jako zjevení v místě, kde by člověk očekával pravý opak. Aby toho nebylo málo, potkali jsme rodinku z Holandska, která díky přímému letu z Evropy sem zvolila právě toto místo pro svou dovolenou s malými dětmi. Zkušenost s tímto územím byla jako pohled za oponu — odhalila nám naprosto jiný svět, než jaký jsme si předem malovali.

Jak se na takovou cestu připravit po praktické stránce – co byste doporučil lidem, kteří o podobném dobrodružství sní?

Když zpětně přemýšlím o této cestě do Afriky, jedno z největších poučení, které jsem si odnesl, je schopnost přijmout, že ne všechno jde podle plánu. A co víc – že to tak často bývá nejlepší. Na našich cestách nám z plánu nevyšlo téměř nic, ale právě díky tomu jsme zažili neopakovatelné momenty. Naučil jsem se, že klíčem je improvizace a schopnost využít situaci, jaká právě nastane. Ať už to znamená objevování míst, která jsme původně neměli v plánu, nebo nenadálá setkání s místními lidmi, svět je plný nečekaných překvapení, pokud jsme ochotní být otevření a vnímaví.

Zároveň je ale nutné přizpůsobit se odlišné kultuře vnímání času. V Africe čas plyne jinak – místní nikam nespěchají a termíny jsou často pouze orientační. To mi pomohlo rozvíjet trpělivost a pochopení pro jiný životní rytmus, což obohatilo nejen mou cestu, ale i můj pohled na svět.

A pak je tu technická příprava. Bohužel jsem ji jednou podcenil a zaplatil za to nezapomenutelným adrenalinem – jízda po marocké dálnici bez jednoho kola není zážitek, který byste si chtěli zopakovat. Naštěstí se nám podařilo situaci zvládnout, ale bylo to velké poučení. Proto bych každému doporučil důkladně zkontrolovat vozidlo, zajistit si všechny náhradní díly a mít s sebou potřebné vybavení.

Afrika mě naučila nejen flexibilitě, ale i vděčnosti za nečekané dary a příležitosti. Když máte otevřené oči i srdce, promění se každá cesta ve skutečné dobrodružství.

Byl během cesty nějaký moment, kdy jste si řekl, že už je to za hranou? A co Vás podrželo?

Je těžké přesně definovat, co znamená, že je něco „za hranou“, protože pro každého to může znamenat něco úplně jiného. To, co by pro někoho jiného bylo důvodem k obavám, může být pro mě právě tím, co mě na dobrodružných cestách fascinuje. Cesty do vzdálených koutů světa vždy přinášejí momenty, kdy musíme čelit výzvám – ať už jde o nepohodlí v ubytování, nedostatek jídla a spánku, nekvalitní cesty nebo jiné nástrahy. Naštěstí jsem se osobně téměř nikdy nesetkal s nepřátelskými reakcemi místních, což je pro mě vždy velká úleva.

Takové cesty nejsou o pohodlí all-inclusive resortů a člověk musí být připraven přijmout i určitou dávku rizika, která je často spojena s místem a situací. Pokud se ale ptáte na okamžik, kdy jsem měl pocit, že už je něco skutečně za hranou, nemůžu si vzpomenout na dramatickou chvíli, kdy bych chtěl všechno vzdát. A pokud někdy takový moment přišel, vždy jsem měl kolem sebe spolehlivé lidi.

To je podle mě klíčové – vědět, s kým na takovou cestu vyrážíte. Ta vzájemná důvěra, že se v případě problémů o sebe navzájem postaráte, je k nezaplacení. Když máte kolem sebe správné lidi, kterým věříte, i ty nejtěžší okamžiky se dají zvládnout. Právě tato vzájemná podpora a vědomí, že na to nejste sami, mě vždy dokázaly podržet a dodat mi sílu pokračovat dál.

Jaké tři věci jste si z cesty přivezl domů – ne fyzicky, ale v hlavě nebo v srdci?

První věcí je určitě upevnění přátelství, to totiž bylo a je asi největším přínosem této cesty. I když jsme nemohli všichni zůstat po celou dobu pohromadě, protože část výpravy musela odjet kvůli povinnostem zpět do Čech, vím, že s každým členem týmu se kdykoliv mohu vydat na podobnou dobrodružnou cestu znovu. Mezi námi vládne vzájemná důvěra, která je k nezaplacení.

Druhou věcí jsou zkušenosti z Afriky. Afrika je totiž úplně jiný svět. Je těžké to vystihnout slovy, ale tamní prostředí vás donutí spoléhat se jen na sebe. To, co v Evropě bereme jako samozřejmost, tam nefunguje. Na druhou stranu vás Afrika neustále překvapuje – třeba když se vám cizí člověk na ulici nabídne pomoci a upozorní na vážnou závadu na autě, díky čemuž vás uchrání před většími problémy. Něco takového se v Evropě jen tak nestane.

A za třetí jsem opravdu hrdý, že jsme to zvládli, navzdory všem problémům před cestou, během ní i po návratu. I když se auto stále nepodařilo dostat zpět do Evropy a jeho cesta stále pokračuje, patříme nyní do malé skupiny lidí – pro někoho možná bláznů, pro jiné odvážných dobrodruhů –, kteří podobnou výpravu dokázali úspěšně uskutečnit

Které jídlo byste už po této cestě nemusel nikdy vidět na talíři?

Tohle je těžká otázka, ale po této cestě už asi dlouho nebudu chtít vidět datle. Ne že by byly špatné – jsou jako ten kamarád, kterého máte rádi, ale po příliš dlouhém čase spolu potřebujete pauzu. A během iftaru (slavnostní večeře po soumraku během Ramadánu), jsou datle téměř povinnou součástí a symbolicky přerušují celodenní půst. Jinak většina jídel byla z čerstvých surovin a opravdu skvělá – rozhodně nemám žádné stížnosti na místní kuchaře.

Kolikrát jste během cesty řešil defekt nebo technický problém?

Technické problémy? No, dalo by se říct, že jsme si během cesty vyzkoušeli celou automobilovou škálu zábavy. Když vám na dálnici upadne kolo, tak to je věc, kterou prostě nemůžete ignorovat a byl to bezpochyby náš největší problém. Oprava kardanu nebo pancéřování podvozku proti pouštním kamenům? To byla jen taková technická rozcvička. Chybějící šroub na brzdovém obložení? Detail, co nás nerozhodil. A pak je tu naše legendární 'svítící kuře', kontrolka motoru, která se pravidelně hlásila o pozornost, jakoby nás chtěla motivovat k většímu zážitku a přemýšlení, zda ten den vůbec dojedeme do plánovaného cíle. Jeep, co při předjíždění občas chcípnul? Asi chtěl jen pauzu, nebo nám dát jasně na jeho, že už má svá léta a nemáme ho tak prohánět.

A když jsme v terénu ztratili SPZ, co jsme udělali? Prostě jsme popadli kus kartonu, načmárali novou značku a pokračovali vesele dál – protože jsme si řekli, že cesta je cíl. Nakonec můžeme říct, že jsme všechny tyto maličkosti zvládli s úsměvem, a už se těšíme na další výpravu. Doufáme jen, že příště od startu do cíle zůstanou všechny kontrolky zhasnuté, šrouby pevně utažené a Jeep rozhodnutý držet krok s naším dobrodružstvím. Ale to je spíše jen náš tajný sen.