Den 8. - Poušť a tuny rozžhaveného písku

Začíná se stávat tradicí, že se v tomto blogu musíme vrátit k včerejšímu večeru. Po odeslání příspěvku se však odehrál příběh, který stojí za vyprávění a je pro nás s Tomášem tím správným kořením cestování. Vlastně hlavně pro takové zážitky jezdíme kamkoliv po světě. Ale pojďme rovnou k věci. Představte si, že vyjdete v naprosto cizím městě po setmění z hotelu a vydáte se hledat nějakou restauraci, kde si dáte něco k jídlu. To asi většina z vás zná. A teď si představte, že tohle uděláte v muslimské zemi, a to ještě první den, nebo přesněji řečeno večer, Ramadánu. Google Mapy sice hlásí, že v okolí jsou nějaké restaurace, ale u většiny z nich má napsáno „dočasně uzavřeno“ nebo otevírací doba prostě neplatí. Někdo z vás pravděpodobně udělá to samé, co my. Obrátí se na prvního místního, co jde zrovna kolem, a zeptá se ho, kde je možné si dát něco k jídlu. Ovšem pán nesoucí svůj kastrůlek po celodenním půstu nepochopil dva Evropany, co se na něj bez varování vrhnou, něco nesrozumitelně povídají a ukazují si přitom na ústa. Svůj kastrůlek se tak rozhodl bránit stůj co stůj a zaujal bojový postoj. Naštěstí se nedaleko nás objevil mladík, který celou situaci pozoroval a pochopil. Navíc uměl dobře anglicky, takže nám vysvětlil, že teď nemá smysl chodit do města, protože po setmění se jdou místní najíst k sobě domů a následně odcházejí do mešity na večerní modlitbu. V té tmě ani nemohl spatřit naše zoufalé výrazy. Přesto se nám představil jako Mohcin a řekl, že pokud máme hlad, můžeme se najíst s ním v jeho domě společně s jeho kamarádem Osamou. Máme hlad, a i přesto chvíli přemýšlíme, zda nabídku využít. Nakonec hlad zvítězí nad pudem sebezáchovy a jdeme k nim domů. Usadí nás ke stolečku s tím, že sami už jedli, a nabídne nám jejich tradiční večeři iftar, která se podává během Ramadánu. Nesmí chybět datle, sladký moučník, a jestli jsem správně pochopil, tak i mléko. Nicméně iftar se podle země i regionu může hodně lišit a jeho podoba je celkem volná. Asi jako u nás příprava bramborového salátu nebo svíčkové. Každá rodina má svůj recept, kterého se drží.

V rámci konverzace po výborné večeři se zeptám i na tažín a jeho přípravu, protože během putování po Maroku jsme jich už pár ochutnali a zdá se, že je vlastně každý úplně jiný. Odpověděl podle očekávání, že nejlepší tažín je ten jeho, a jelikož jsme dnes jeho hosté, připraví nám ho podle jeho receptu. To už však nadešel čas zamířit na večerní modlitbu, a tak Mohcin s přáteli odchází do mešity. Cestou k mešitě si povídáme o tom, jak během Ramadánu fungují obchody, stravování a podobně. Dozvídáme se, že obchody otevírají před setměním, protože je potřeba nakoupit čerstvé suroviny na večeři. Po setmění vše zavře, a po dobu iftaru i večerní modlitby, která trvá přibližně hodinu, zůstávají obchody zavřené. Ne všichni tam však vydrží celou dobu, a proto se postupně vše znovu otevírá a zůstává v provozu do pozdního večera. Život se tu prostě převrací naruby. My nedaleko mešity kupujeme chléb na zítřejší snídani a vracíme se na hotel, kde čekáme, až se nám Mohcin ozve a znovu se sejdeme. Cestou na hotel potkáváme skupinku dětí, které na nás vesele volají, že míříme špatným směrem, a ukazují na mešitu. Když pochopí, že nejsme místní, snaží se vyškemrat nějaký dirham. V kapse však mám jen samolepku naší výpravy, a tak se spokojí s tím a utíkají někam do tmy. Po krátkém odpočinku na hotelu se ozve opět Mohcin a společně vyrážíme na nákup surovin k přípravě tažínu. Pokud by měl někdo zájem o recept, stačí poslat email a rád se podělím. Nejprve jdeme pro zeleninu a pak pro kuřecí maso. Aby bylo maso čerstvé, mají tu přímo v obchodě živá kuřata. Říkám si, že bych rád někdy připravil doma také pravý tažín, a tak u jednoho z prodejců kupuji nádobu na jeho přípravu. Cena 50 dirhamů je výborná – počítám, že třeba v Marrákeši na náměstí by byla násobně vyšší.

Když máme vše potřebné, vracíme se zpět do skromného obydlí, kde Mohcin v malé kuchyňce připraví nakoupené suroviny a dá je do speciálního hrnce připomínajícího obrácený květináč. Právě tomuto hrnci se říká tažín. Nenapadá mě, zda máme v Čechách nějaké jídlo, které se jmenuje podle nádoby, ale to vysvětluje, proč je pokaždé tento pokrm jiný. Po dokončení přípravy se celý hrnec dá na sporák a přibližně hodinu se jídlo dusí. My se mezitím můžeme znovu projít po městě. Tomáš se však rozhodne vrátit na hotel, aby si chvíli odpočinul, i když je teprve jedenáct hodin večer. Pochopil jsem, že ho dnes už neuvidím, a tak se vydávám na procházku po městě s kluky sám.

Cestou potkáváme mnoho Mohcinových kamarádů, každý se mi představí a podá ruku. U třetího jména už jsem ztracen a vzdávám snahu si je zapamatovat. Projdeme se kolem Exupéryho muzea, pokračujeme na pláž a dáme si kávu kousek od místní univerzity, kde kluci studují. Chvíli po půlnoci se vracíme zpátky ochutnat hotový tažín. Musím uznat, že šéfkuchař má pravdu – tažín připravil skutečně skvěle. Po půl jedné se mi však už také klíží oči, a tak mi Mohcin zabalí jednu porci tažínu pro Tomáše, doprovodí mě na hotel a jdu spát. Náš hostitel pak mizí do tmy s přáteli, protože jejich den ještě zdaleka nekončí.

Ráno mě probouzí zvuk příborů. Tomáš si pochutnává na tažínu ohřátém v mikrovlnce. Po noční večeři nemám hlad, a tak nasedáme do Jeepu a vyrážíme na druhou nejdelší etapu celé cesty – až do města Dakhla. Za zády necháváme městečko Tarfaja. Ačkoliv se toho o něm v průvodcích moc nedočtete, určitě stojí za návštěvu. Nám zanechalo výraznou a milou vzpomínku. Drobnou chybou v navigaci netrefíme správný směr na největší město regionu Laayoune, v mapách označované také jako Al-Ajun. Vrátit se se nám však nechce. Silnice, po které jedeme, vede podél pobřeží, a výhledy na oceán se nám zatím neomrzely. Časově je to navíc téměř stejné. Co určitě stojí za zmínku, jsou budky, pravděpodobně pobřežní stráže, rozmístěné podél pláže podobně jako prvorepublikové pevnosti na československé hranici. Jsou postaveny tak, aby „neproklouzla ani myš“. Vojáci si nás nevšímají, stejně jako my jich, ale přesto nám dávají určitý pocit bezpečí. Na plánovanou trasu se napojujeme až za Laayounem.

Na další cestě očekáváme zhoršení stavu silnic a pomalejší průjezd. Afrika však opět překvapuje. Téměř celou dobu uháníme po úplně nové čtyřproudé dálnici. Každých pár kilometrů je benzínka s kompletním zázemím, které však není funkční. Některé z nich dokonce ještě ani nejsou otevřené. Je však vidět, že se zde hodně investuje – do infrastruktury i do průmyslu. Míjíme nové uhelné, solární i větrné elektrárny, betonárky a průmyslové zóny, kolem kterých vznikají úplně nová města. Téměř všude jsou vysílače pro mobilní telefony, takže pokrytí signálem je velmi dobré. Už za pár let to tu bude vypadat úplně jinak. Cestou potkáváme skupinku čtyř polských motorkářů. Na jedné ze zastávek zjišťujeme, že i oni míří do Dakaru. Popřejeme si šťastnou cestu – je dost možné, že se ještě několikrát potkáme. Projíždíme stovky kilometrů monotónní saharské krajiny, kde tetelící se vzduch na nekonečném horizontu vytváří zvláštní optické efekty. V tu chvíli nám je jasné, jak asi vypadá fata morgána. Naše zasněné pohledy přeruší blikající auto, které se na nás řítí – jedeme totiž několik kilometrů v protisměru. Popravdě to nebylo až tak dramatické, ale na velkou vzdálenost se často těžko odhadovalo, zda můžeme předjíždět. Dál cestou už vidíme maximálně jen malá stáda pasoucích se velbloudů nebo stany nomádů žijících v poušti, jinak opravdu nic.

Po stovkách kilometrů pod koly přijíždíme na kruhový objezd, kde odbočujeme na Dakhlu. Ještě před ním však míjíme pravděpodobně utečenecký tábor. Provizorní stavby jsou obehnány ostnatým drátem. V okolí parkuje těžká technika a kousek dál se nacházejí kasárna marocké armády. Mezi mnou a Tomášem proběhne krátká výměna názorů, zda se jedná o uprchlíky z Mali, kteří prchají před válkou, nebo sem Slováci utekli před Ficem. Kdo tu opravdu přebývá a před čím tito lidé utíkají, se však asi nikdy nedozvíme. Na malou chvíli zastavujeme nad útesem, odkud máme nádherný výhled na oceán. Ale i zde, v téměř nepřístupných kavernách pod námi, vidíme na stanech a přístřešcích solární panely. I zde asi platí, že není důležité, zda máš co jíst, hlavní je mít nabitý mobil. Po pár dalších kilometrech podél zálivu Bahía de Dakhla dorazíme k našemu hotelu. Stejně jako cestou po dálnici i zde probíhá masivní výstavba a v okolí našeho resortu se staví další a další hotely.

Klidná malá pláž s bílým pískem a klidná vodní hladina nás zlákají, takže se převlékáme do plavek a skočíme do vody. Po osvěžující koupeli v ne úplně teplém oceánu si dáme večeři přímo v hotelu. Celý den jsme neměli co jíst, a tak oceníme i obyčejnou grilovanou langustu. Po večeři nás doběhne únava z celého dne. Ačkoliv jsme si mysleli, že dnešek bude velká nuda, nakonec byl plný překvapení a zajímavých zážitků. Zítra máme v plánu si před nejnáročnější částí expedice trochu odpočinout, podívat se po okolí, načerpat síly, dokoupit zásoby a hlavně dopít všechen zbývající alkohol, který si vezeme, protože ten se do Mauretánie převážet nesmí. Ale je třeba mít stále na paměti, že tohle je Afrika, a nikdy nevíme, jaká překvapení si pro nás ještě připraví.