Den 7. - Obloukem k oceánu a pak highway to sand

Ještě než se budeme věnovat dnešku, je potřeba se vrátit ke včerejšímu večeru. To totiž podle všeho začal v Maroku se setměním posvátný měsíc Ramadán. Jeho počátek se určuje podle spatření srpku nového měsíce na obloze, takže se může v různých zeměpisných šířkách lišit. Navíc islámský kalendář je na rozdíl od v Evropě běžně užívaného solárního kalendáře kalendářem lunárním, a tedy se termín v průběhu let mění. Jeho důležitou součástí je saum, neboli půst, který znamená, že muslimové nesmí v průběhu dne, tedy od východu slunce do jeho západu, jíst, pít, kouřit a mít sex. Co to, že je Ramadán, znamená pro nás, asi ještě cestou zjistíme.

My míříme na letiště, kde se rozloučíme s Adamem a Lubošem, natankujeme plnou nádrž i oba kanystry a nasměrujeme Jeep na jih. Čeká nás dlouhá cesta, takže si před ní chceme dát snídani a kávu. V tu chvíli ještě netušíme, že budeme dlouho vzpomínat na Lubošovu větu ze včerejšího večera, že se máme vykašlat na snídani, protože si koupíme něco cestou. Jenže kde? Tím, že začal Ramadán, se vše změnilo. Ulice jsou liduprázdné, obchody zavřené a my nemáme šanci si cokoliv koupit. Nejvíce začíná být nervózní Tomáš, který má posledních 8 cigaret a vypadá dost na zhroucení. Nakonec vše dopadne dobře, přibližně po dvou hodinách hledání nacházíme u benzínky automat na kávu a o pár kilometrů dál v malém krámku Tomáš kupuje zásobu cigaret na několik dní.

První místo našeho dnešního putování je trošku neplánovaně městečko Tiznit. Necháme auto před hradbami a jdeme se projít k La Source Bleue (čti la sakrblé), což v překladu znamená modrý pramen. V poušti je voda to nejdůležitější a jako zdroj života si zaslouží patřičnou úctu. Tady je kolem pramene zbudována malá Křižíkova fontána. Hned vedle pramene je vstup do historické památky hradu Kasbah Aghennaj. Vše je samozřejmě zavřené, takže opouštíme Medinu města vylidněnou jak po nějaké apokalypse, nebo možná přesnější přirovnání jak u nás na začátku covidu, a pokračujeme hladoví dál v cestě.

Po více než třech hodinách jízdy z letiště nás klikatá silnice přivádí k odbočce na útes, ze kterého se dá dostat pěšky až k The Arche of Legzira. Auto tedy necháme nahoře v jakémsi resortu, který vypadá dost opuštěně, ale přesto u jeho brány sedí ochranka a vybírá poplatek 10 dirhamů za parkování. Předpokládám, že do jeho kapsy. Od parkoviště vedou krátké, ale o to strmější schody dolů na pláž. Ta je obklopena množstvím hospůdek, které jsou dokonce i otevřené, jelikož se jedná o turisty hojně navštěvované místo. Zajásáme, že se konečně dnes najíme, ale naše první kroky vedou nejdřív k proslulému oblouku. Dříve tu byly oblouky dva, ale jeden se již v roce 2016 erozí zřítil, a my tak obdivujeme pouze tento jeden. Čím jsme mu blíže, tím více žasneme, jak úžasné dílo tu matka příroda vytvořila. Hlad však zvítězil nad romantickou duší a my téměř běžíme zpátky k restauracím a zapadneme do první taverny. Světe div se, pro změnu mají v hlavní nabídce tažín. Ale tady, nejspíš proto, že jsme přímo u moře, nabízí tajin s chobotnicí, a to musím vyzkoušet. Tomáš se dožadoval sépie, ale bohužel tu neměli, tak zvolil bezpečnější variantu boloňské špagety. Možná to bylo i částečně díky hladu, ale obojí bylo opravdu chutné, a tak opět, ale s mnohem veselejší náladou, nasedáme do Jeepu.

Když však jen tak zběžně kontroluji, zda je vše v pořádku, vidím pod autem pár kapek nějaké tekutiny. Otevřeme kapotu, abychom se podívali, jestli nám někde něco neteče. Když to vidí ochranka, přijde k nám a začne s námi řešit, co to může být a jestli nepotřebujeme ubytování. Ukážeme na malou kaluž pod autem. Hlídač se ohne, namočí prsty do tekutiny a bez mrknutí oka je olízne. Mávne rukou, že je to voda a jde si zase zpátky sednout do stínu své skromné budky u vjezdu. Chladič je v pořádku, tekutina v něm také, tak pokrčíme rameny, že teď s tím stejně nic neuděláme a jedeme dál. Cestou řešíme, jestli přece jen nezastavit někde u servisu, ale auto jede, internet píše maximálně o kondenzátu z klimatizace, ačkoliv ji máme celou dobu vypnutou, a tak se tím po chvíli přestaneme trápit a těšíme se na cíl dnešní etapy, městečko Tarfaja.

Při cestě máme ještě jedno vyhlášené místo, a tím je proslulý trh s velbloudy ve městě Guelmim. Záměrně si kvůli němu zajedeme přes město, ale na místě není vůbec nic. Hledáme alespoň sochy velbloudů na vjezdu do města podle Google maps, ale také marně. Trošku smutní tedy opouštíme Guelmim a říkáme si, že taková je prostě Afrika. Můžete vše dokonale naplánovat, ale ona stejně neposlouchá a dělá si věci po svém. Což se nám potvrdí hned o pouhých 120 km dál, protože na kruhovém objezdu u města Tan-Tan právě ty sochy velbloudů jsou. Možná by měl někdo aktualizovat mapy v Googlu. Z časových důvodů musíme pokračovat dál, ačkoliv právě zde byla nalezena pravděpodobně nejstarší soška vytvořena lidskou rukou a jejíž stáří může být i 400tisíc let. Na kruhovém objezdu nedaleko místa nálezu se cesta stáčí k moři a ráz krajiny se také mění. Najednou jedeme skoro po pláži, kterou lemují vysoké duny a nám se zdá, že jedeme po silnici do nekonečna. Monotónnost krajiny narušují jen tu a tam se pasoucí velbloudi.

Naštěstí už se blížíme k cíli a téměř po deseti hodinách vjíždíme do města Tarfaja. Na booking.com byl k dispozici na dnešek jediný hotel a podle místních i nejlepší ve městě, takže nám byl usnadněn výběr a my můžeme ještě předtím, než se v něm ubytujeme, navštívit starou pevnost na pobřeží La Casa del Mar, kterou zde koncem 19. století postavili Skotové jako obchodní stanici, ale o pár let ji prodali tehdejšímu sultánovi. Máme štěstí, že je zrovna odliv, a tak můžeme přijít téměř až k pevnosti. Dostáváme nádhernou odměnu v podobě neopakovatelného představení kombinace této ruiny a zapadajícího slunce za obzor.

Když vše skončí, uděláme ještě pár fotek města, kde mimo jiné také dva roky žil a sloužil jako přednosta stanice letecké pošty slavný francouzský spisovatel, letec a autor Malého prince Antoine de Saint-Exupéry, který zde má své muzeum hned vedle španělské pevnosti Tarfaya Bastion.

Město samotné nás tak hned na začátku překvapilo, co všechno nabízí. Hlad byl však silnější, navíc postupující soumrak nám připomněl, že je potřeba jít na hotel. Milý majitel nám během administrativy s ubytováním, jež je v celém Maroku podobná a lehce zdlouhavá, ukáže dva obří meteority, které nalezl osobně v poušti. Těžko odhadnout, kolik mohli vážit, ale tipujeme to na nějaké to kilo. Chceme vyrazit do centra na něco k jídlu, jenže nám opět nedošlo, že je Ramadán, a po setmění se místní přesouvají do mešit k modlitbám a vše bude opět zavřené. Přepočítáváme v duchu zásoby sušenek a v tom přijde to, co oba na cestování tak milujeme. Během cesty z hotelu vše totiž nabralo úplně jiný směr. Ale jak to všechno dopadne, budeme vědět až zítra.

Etapa Agadir - Tarfaja. Blížíme se 4000km.