Den 5. - Ráno písek, odpoledne sníh a večer déšť

Tomáš Kotlaba
28. 2.
Minut čtení: 4

Byl by hřích přespat na Sahaře a nepřivstat si na východ slunce. Neodradí nás ani teplota kolem deseti stupňů a netrpělivě čekáme na okamžik, kdy první paprsky naší nejbližší hvězdy nejdříve rozzáří vrcholky dun a postupně, jak se slunce zvedá nad obzor, se jeho svit rozlije po celém okolí. Celé to divadlo trvá možná jen pár vteřin, a je důležité nepropásnout ten správný okamžik.

Po snídani v berberském stylu, která čítá pečená vejce s kari doplněná plackami podobnými našim palačinkám, nasedáme do Jeepu a zamíříme skrz město Zagora zpět na sever k horám a městu Ouarzazate, kde máme naplánováno několik atrakcí cestou do Marakeše. A světe div se, hned kousek za Zagorou je jedna z četných silničních kontrol a nás odstavují a požadují doklady. Pak pan policista ukáže na Luboše a na pásy. Zastavili nás totiž z prostého důvodu: Luboš nebyl připoután. Pokuta za tento přestupek je ve výši 300 dirhamů a dostane ji řidič vozidla, který za pasažéry odpovídá. Ve chvíli, kdy se zdá, že se rozeběhne veselá hádka o to, kdo to má zaplatit, se kolem nás začnou rojit staré Renaulty 4 a k hádce tak nedojde. Až později zjišťujeme, že se jedná o účastníky 4L Trophy. Celá akce spočívá v humanitární pomoci, kdy účastníci této tour vezou do Maroka z Francie desítky tun materiálu pro místní školy. Akce se mohou zúčastnit pouze lidé mladší 29 let a účastní se jí několik tisíc vozů z mnoha zemí. Na jednom parkovišti potkáváme dokonce i holku z Čech, která nám říká, že už míří do cíle a tím je dnes město Marakeš. V tu chvíli je nám jasné, že tato vozítka budeme dnes potkávat v podstatě pořád a kdekoliv, protože máme stejnou trasu.

Krajina v okolí připomíná České středohoří, akorát s absencí zeleně. Pomalu se blížíme k našemu prvnímu cíli, kterým je největší termosolární elektrárna na světě. Ta dokáže pomocí zrcadel namířených na obří krystal zahřívat roztavené soli na vysoké teploty a pomocí této akumulované energie vyrábět elektřinu i v noci, nebo když zrovna slunce nesvítí. Toto místo bylo vybráno mimo jiné i z důvodu, že se jedná o téměř nejslunečnější oblast celého Maroka. Proto si asi umíte představit to obrovské zklamání, zejména pana Tomáše, když ve chvíli našeho příjezdu na dohled tohoto technologického zázraku začne pršet a zvedne se silný vítr. Tím pádem místo zářícího krystalu připomínajícího oko Saurona zlověstně hledícího z Mordoru, vidíme jen cosi, co připomíná komín třineckých železáren.

Naštěstí máme v plánu záložní cíle dnešního dne. Prvním z nich jsou vyhlášená filmová studia Atlas. Zde se natáčelo množství hollywoodských trháků. Bohužel, oblíbenosti tohoto místa odpovídá i množství turistů, zejména z Asie. A i když přestalo pršet, pořád není úplně hezky, tak se domluvíme a dáme přednost dobrému obědu před návštěvou studií. Jelikož v nedaleké restauraci nabízí i tažín, zastavujeme a jdeme na oběd. Mají tu dokonce i místní pivo, takže si dáme jedno od cesty. Zdejší tažín nebyl úplně nejlepší, co jsme v Maroku jedli, ale znáte to – když je hlad, je i husa dobrá.

Nasycení necháváme Ouarzazate za zády a jedeme navštívit ksar na úpatí Velkého Atlasu, kterým je Ait Ben Haddou, dokonce zapsaný v seznamu UNESCO. Ksar znamená v podstatě opevněnou vesnici. Tento byl vystavěn v 17. století a ve stejné podobě, ač za nemalého úsilí místních obyvatel, tu stojí dodnes. Původní účel však vystřídal cestovní ruch a občasné využití místa filmaři. My máme štěstí, protože zrovna dnes je místo z důvodu natáčení filmu americkou produkcí zavřené. Tak se chvilku rozhlížíme po okolí, zda neuvidíme nějakou filmovou hvězdu. Jelikož nikoho nevidíme, děláme alespoň z dálky pár fotek a jedeme dál směrem Marakeš.

Když se pak vrátíme na hlavní tah, zamícháme se opět do téměř nepřetržité kolony Renaultů. Náš Jeep čeká asi nejnáročnější zátěž na cestě – přejezd pohoří Velkého Atlasu. Postupně klikatou silnicí stoupáme až někam do výšky 2300 metrů. Čím jsme výš, tím více se zhoršuje počasí a prudký déšť se změní dokonce ve sněžení. Teplota klesá až někam k nule a společně se silným větrem způsobí venkovní podmínky něco opravdu nečekaného. Tomáš nechce ani zastavit na cigárko. Když tu a tam vidíme nešťastné účastníky renolťácké akce se zavařeným motorem v tomto nečase, tiše doufáme, že se k nim nepřidáme. Naštěstí překonáváme jak prudká stoupání, tak nepřízeň počasí a když projedeme hustou mlhou, nebo spíš přímo mraky, sjíždíme v doprovodu veteránů do údolí a magického Marakeše.

Po krátkém oddechu a ubytování v hotelu zamíříme nejdříve na večeři a pak na náměstí Jama El-Fnaa. Jako zkušení cestovatelé se ptáme taxikáře na dobrou restauraci, takže nás bez mrknutí oka doveze do té nejdražší. Holt za chyby se platí. Dostali jsme prapodivný zeleninový salát, suchý kuskus s kousky masa či zeleninou a jako moučník jawharu, což je jakási presmažená palačinka přelitá vanilkovým krémem a posypaná ovocem. Jídlo bylo nakonec celkem dobré, ale pokud k tomu přidáte předražené pivo a neodbytného pingla dožadujícího se vyššího spropitného, už to zase tak dobré nebylo. Naštěstí máme jasného viníka Tomáše, jelikož v této restauraci jsme skončili díky němu, protože když viděl už ze dveří na stolech ostatních hostů pivo, jeho výraz se změnil na něco ve stylu Montyho z Rychlé roty, když spatřil sýr a už nebylo návratu.

My tak lehce nespokojení míříme na náměstí, kde pokročilá doba i nepřízeň počasí způsobily, že je tu mnohem méně turistů i stánků, než obvykle, ale přesto se dá nasát neopakovatelná atmosféra tohoto místa. Skupinky bubeníků zpívající berberské písně, směs vůní pokrmů všeho druhu a pokřikující prodejci nabízející rozmanité zboží vytváří skutečně hypnotizující koktejl, který se musí zažít a nejde slovy dokonale popsat. Jelikož však kavárny i krámky už postupně zavírají, rozhodneme se zamířit opět na ubytování. Zítra není v plánu nic moc náročného, tak chvíli společně posedíme a probereme dosavadní zážitky. Nesedíme ale dlouho, ráno chceme vyrazit brzy, ať si užijeme chvíli odpočinku v Agadiru u moře.