Den 4. - Nejdříve vádí, pak Sahara bez auta

Ještě se ani nerozednilo a za hluboké tmy opouštíme město Errachidia a vyjíždíme směrem k oáze Tinehir. Součástí této oázy je soutěska Todra, kterou protéká říčka. A právě do této soutěsky míříme. Cestou sledujeme úchvatný východ slunce, což nám připomíná, proč se vyplatí vstávat před svítáním – a pak si uvědomíme, že to říkáme každé ráno, když už jsme na cestě.

Jakmile se dostatečně nabažíme přírodních scenérií, dostaneme neodbytnou chuť na kávu. Zastavujeme tedy u benzínky, kde obvykle nacházíme nějakou formu občerstvení. Kupodivu zde prodávají i pohlednice a známky, a dokonce tu mají poštovní schránku. Majitel nám tvrdí, že její obsah každý den vybírá a odváží na poštu. No, věříme mu a necháváme pohlednice svému osudu.

Po necelých dvou hodinách jízdy přijíždíme do městečka Tinehir, odkud začíná cesta stoupat vysoko nad údolí. Ze silnice se nám otevírají nádherné výhledy na celé vádí. Po pár dalších kilometrech dorazíme do soutěsky. Projíždíme jí celkem hladce, protože je teprve půl desáté a to je ještě brzy jak na místní, tak na turisty. Na konci soutěsky zastavíme na menším parkovišti a jdeme na průzkum okolí. Hned u prvního stánku hledáme něco k snídani, protože kromě kávy jsme ještě nic neměli. Usměvavý majitel nám říká, že k jídlu nic nemá, ale nabízí spoustu nápojů založených na pomeranči. Odmítáme a rozhlížíme se po okolí. Kromě pravděpodobně několik let rozestavěného hotelu a podobně vyhlížejícího stánku tu nic není.

Zkusíme tedy ještě jednou majitele, zda nemá alespoň tažín. S ústy od ucha k uchu nám opět vyjmenuje pomerančové nápoje. Na náš poslední pokus, zda nemá alespoň pivo, reaguje naprosto nečekaně. "Aaaaa, vy jste Češi! Slivovice, Becherovka a čau vole," jsou první slova, která z něj okamžitě vyletí. Tím si nás úplně získal, a i slabší lingvisté z naší skupiny se s ním dávají do řeči. Jedno kafe nám přece neuškodí. Usedáme v jeho skromném kiosku a objednáváme si pomerančový džus a berberskou whisky, což je silný čaj s mátou a bez velkého množství cukru se téměř nedá pít. Dozvídáme se o jeho mnoha kamarádech z Čech a ptá se nás na stopičku slivovice. Když mu říkáme, že by neměl pít alkohol, zopakuje úsměv od ucha k uchu a vysvětlí nám, že je svobodný Berber a že na něj se zákaz konzumace alkoholu nevztahuje. Když už je tak přátelský, zeptáme se ho na způsob vázání šátku a jak nenaletět při nákupu. Vytáhne svůj sváteční šátek a ukazuje, že za tento se nebojí dát klidně 120 dirhamů. Musí splňovat několik parametrů: délka 5 metrů, barva indigo a specifický materiál. Prý jeho synovec u prvního stánku takové má a za 120 dirhamů nám je prodá.

Necháme tedy Tomáše s Lubošem u kiosku s tímto obnosem, protože tady se už nedá nic pokazit, a jdeme s Adamem projít kus soutěsky. Podél říčky Todra se klikatí silnice a ve stínu stěn soutěsky jsou prodejci berberského zboží nebo jejich skromná obydlí. Na druhé straně říčky je pak hotel, který je však již léta zavřený, protože se na jeho střechu zřítil kus skály a úřady další provoz nedovolily. Když jsem toto místo navštívil před pár lety, bylo možné se dostat dovnitř. Zub času však zapracoval a kvůli bezpečnosti je vše zavřené. To už v soutěsce houstne provoz jak pěších, tak aut a navíc se v zatáčce objevili Tomáš s Lubošem v Jeepu, takže nasedáme a pokračujeme dál směrem k Sahaře. Tomáš nám ukazuje úlovek v podobě tří šál. Barva jiná, délka asi 2 metry a jediné, co může být stejné, jak nám říkal stánkař, je materiál – a to stejně nepoznáme. Takže gratulujeme naším obchodním dovednostem a zkušenostem, jak se nenechat napálit. Ale co, šátky máme a vracet se nehodláme, protože to nosí smůlu, a tak jedeme dál.

Na trase o délce 217 km do Zagory máme před sebou celkem dvě odbočky a jeden kruhový objezd, takže se pohodlně usadíme do sedaček a opět se kocháme okolní krajinou. Hory postupně mizí a nekonečné pláně kamenitého terénu střídají malé oázy, kde místní vynakládají velké úsilí, aby v těchto těžkých podmínkách alespoň něco vypěstovali.

Během cesty zastavíme na oběd v něčem, co vzdáleně připomíná restauraci a konečně si všichni dáváme vytoužený tažín. Ten je tu připravován ze skopového masa s bramborem a zeleninou a doplněný klasickým místním chlebem – takovými nedosolenými kynutými pšeničnými plackami. Uspokojeni konečně dnešním prvním jídlem se vydáváme na poslední úsek naší cesty. Ten proběhne hladce, až na několikaminutovou hádku o odpoledním programu. Adam s Tomem zvažují výpravu na velbloudech do pouště nebo 4x4 offroadem přes hory na velké duny oblasti Erg Šigaga, zatímco Luboše s Tomášem tento program neláká, takže co prý budou jako celé odpoledne dělat?

Krátce po třetí hodině odpolední přijíždíme na sraz s pracovníkem kempu do Zagory. U vjezdu do města nám téměř pod kola vletí starší týpek na motorce, volá vesele "Czech Republic, Tatra" a se zdviženým palcem nás doprovází až na parkoviště. Po zastavení nám nadšeně vypráví, že se potkal s Lopraisem a že tu opravoval jeho Tatru, protože tudy vedla původní trasa Paříž-Dakar. Prý musíme přijet do jeho servisu a udělat si tam s ním fotku.

Lepí nám samolepku na auto a my mu na oplátku dáváme naši a vesele mu vypravíme historku s upadlým kolem starou dva dny a pustíme mu video. Vyděšeně na to kouká a jde si kolo prohlédnout. Lehne si pod auto a najednou začne divoce gestikulovat, ať se jdeme na něco podívat. Pravděpodobně při tom incidentu byla poškozena guma u kardanu na stejném kole a je potřeba opět navštívit servis. Toliko k plánům na odpoledne s velbloudy, offroady či čímkoliv jiným.

Kdyby někdo potřeboval - tady je přesná adresa.

Během neplánované pauzy v servisu si vychutnáváme další sklenku berberské whisky od pana majitele a přemýšlíme nad dalšími plány. V servisu požádáme raději o kontrolu celého auta a po opravě kardanu mě servisák zatáhne do montážní jámy a ukazuje na druhé kolo. Tam u brzdového obložení chybí šroub a drží to jen na jednom. Pak se ptá, kam se chystáme, a když mu říkám další plán, spráskne ve stísněném terénu ruce a ukáže na odkrytou převodovku. Vysvětluje mi, že v poušti snadno odletí kámen, udělá do ní díru a budeme úplně v háji. Není prý problém dát tam kryt, který podobné události zabrání, a že to celé stihne ještě dnes. Dohodneme cenu, domluvíme se, že se ozve, až bude hotovo, a odjíždíme do pouště rozhrkaným offroadem pana majitele.

Asi za dvacet minut a s řádně naklepaným pozadím přijíždíme do kempu. Tam nás vítá majitel Simo a ukazuje nám naše stany. Domlouváme s ním čas večeře a v mezičase nám říká, že zítra bude problém jet do pouště, protože je hlášena písečná bouře. Dnes už to také nestihneme, protože čekání v servisu nám sebralo skoro tři hodiny. No co už, jdeme se podívat na nedaleko ustájené velbloudy a hledáme vhodné místo k pozorování západu slunce.

Po něm nás čeká bohatá večeře, obsahující od polévky, přes klobásky a grilované krůtí špízy, tažín a množství dalších příloh. My nejsme schopni to v žádném případě sníst, přestože je to vše opravdu vynikající. Následuje posezení u ohně a za rytmu berberských bubnů zasněně hledíme na oblohu plnou hvězd. Tento klid a naše rozjímání naruší až informace ze servisu, že si máme dojet pro auto. Můžeme to nechat na zítra nebo vyrazit hned. Volíme variantu vyzvednutí hned a o pár minut později už opět nasedáme do našeho Jeepu.

Vracíme se pouští do kempu a ťukání kamenů do podvozku a nového pancéřování nám potvrzuje, že to byla správná volba nechat úpravu udělat. Vracíme se k ohni, ale jsme už příliš unavení na další posezení a jdeme si lehnout. Snídani domluvíme až po východu slunce. Sice máme zítra opět nabitý program, ale Afrika nás učí, že není kam spěchat, protože nikdy nevíte, co se může stát.

Ještě ve stanu si povídáme, že to celé bylo obrovské štěstí. Nebýt výrazných nálepek na autě a českých vlajek, mohl nás problém s kardanem či převodovkou potkat později a mohli jsme být díky tomu v mnohem složitější situaci. Věnujeme tedy do nebe tichou vzpomínku Karlu Lopraisovi, který díky svým úspěchům proslavil naši malou zemi i v těchto místech. My můžeme bezpečněji pokračovat v cestě. S touto myšlenkou a za rytmu vzdálených berberských bubnů usínáme.

A pokud se vám naše cesta líbí, pošlete odkaz na naše stránky dál, rádi se o své utrpení podělíme s co největším počtem čtenářů. 😉👍