Den 3. - Královský Fez a cesta přes Atlas

Vstupní brána královského paláce ve Fezu

Jako každý den se plány opět změnily a ráno jdeme nakonec s průvodcem na prohlídku města. Fez je druhé největší město po Casablance a až do roku 1956 to bylo hlavní město. Tomu odpovídá i množství památek všeho druhu. A tak po skromné snídani nasedáme do místního Fordu a jedeme na výlet. První zastávka je u královského paláce. Ten sloužil od 13.století jako sídlo marockých králů. Je však pro veřejnost trvale uzavřen a tak můžeme obdivovat pouze zvenčí honosnou vstupní bránu a rozlehlé prostranství před ní. Při přesunu k další pamětihodnosti se Tomáš s Lubošem dožadují u průvodce prohlídku zimního stadionu. Ten se snaží vysvětlit, že se v Maroku hokej nehraje, ale proti silné ofenzivě třineckého a pardubického fandy hokeje nemá moc šancí. S povzdechem nás tedy dovede k hrad připomínající budově se vznešeným názvem Borj Sud, v překladu je to však pouze jižní pevnost. Ta společně s druhou pevností Borj Nord na vrcholu protějšího kopce sloužila koncem 16. století na ochranu města před vnějšími útoky. V té době tu mezi sebou bojovali Osmané, proti Portugalcům a každá strana podporovala opačnou stranu rozvráceného Saadskeho sultanátu. Po bitvě Tří králů, někdy označované jako "největší portugalská vojenská katastrofa", bylo mnoho Portugalců zajato a tak právě práce a odbornost poražených Portugalců přispěly k jejich výstavbě. Zatímco v severní pevnosti se nalézá muzeum zbraní, ji6ní pevnost je v současné době prázdná a slouží zejména jako vyhlídkové místo na Fez a na místní historickou část, které se říká stejně jako v jiných severoafrických městech Medina. Zajímavostí je, že obě pevnosti jsou spolu údajně propojeny tunelem a v případě útoku na město, tak mohlo dojít k rychlému a bezpečnému přesunu jednotek podle aktuální potřeby.

Vyfotíme pár fotek a s konstatováním, že tu stále nikde nevidíme zimní stadion, se nasměrujeme do mediny. Jedná se starou opevněnou část vnitřního města, tvořenou bludištěm křivolakých úzkých uliček a skrytých zákoutí pro zmatení útočníků a v současné době hlavně turistů. Jsou tu mešity, paláce či náměstíčka s fontánami či dokonce jako právě tady univerzity. Všeobecně se dá říct, že je to srdce města. V dávných dobách se právě v těchto místech scházeli obchodníci, odtud vyráželi karavany napříč pouští se zbožím, případně tu končili svou pouť, aby po náročné cestě napříč Saharou složili hlavu a doplnili zásoby před další cestou. My se motáme bludištěm někdy pouze půl metru širokých uliček, kdy se Luboš musí občas otočit bokem, aby prošel a v jedné se dokonce na několik vteřin zasekl. Společným úsilím se nám ho naštěstí podařilo vyprostit a prohlížíme zboží prodejců. Bezmála deset tisíc obchodníků se zde ve svých obchodech snaží prodat své zboží. Seženete tu opravdu úplně všechno. V uspořádání krámků v medině je celkem systém, protože každé zboží má svou vlastní zónu. Projdeme částí s potravinami, na kterou navazuje rybí trh, o kousek dál je oblast nožířů, či kovářů, dál je tu speciální oblast na svatební věci všeho druhu, od šatů, přes šperky, až po krámky prodávající krabice na dárky pro novomanžele. Samozřejmě tu je rozlehlý bleší trh, kde formou dražby probíhá prodej použitých věcí. Naprosto upřímně po pár krocích jsme všichni úplně ztracení a nebýt průvodce, asi už se nikdy nedostaneme ven a potřeba říct, že ani navigace tu nemá šanci.

Z místní architektury stojí za zmínku návštěva funduqu. Jedná se velký dům s centrálním dvorem, kde v přízemí byly dílny řemeslníků a stáje pro velbloudy. V patře se pak nacházeli pokoje na ubytování nomádů. A přímo v těchto místech docházelo k čilému obchodu mezi místními a z daleka putujícími cizinci. V současné době je funduq hezky zrekonstruovaný a je to vlastně takový skanzen starých řemesel.

Další důležitým místem, kam dojdeme je Univerzita Al-Karouine. Ta je dokonce zapsaná v Guinessově knize rekordů, protože se jedná o nejstarší nepřetržitě fungující univerzitu na světě a její branou prošlo od jejího založení v roce 859 mnoho a mnoho učenců. Nejlepší výhled na ní je z vrchu, takže prolézáme po schodech jedním z domů až na střechy mediny. Odtud si pak můžeme místo hezky prohlédnout. Střechy univerzity mají stejně jako vše co se týká islámu zelenou barvu.

Po krátkém odpočinku a nadechnutí se čerstvého vzduchu, opět sestoupíme do stísněných uliček, které jak nám je vysvětleno, mají každá svůj název. Ten je vždy napsaný na jejím vstupu a to dokonce trojím písmem. Arabským, berberským a latinkou. Tvar cedule je také důležitý. Zatímco čtverec znamená, že je ulice průchozí, šestiúhelníkem ve tvaru benzenového jádra jsou značeny slepé ulice.

Zlatý hřeb si necháváme na závěr prohlídky města. Tím jsou vyhlášené historické koželužny, kde se zpracovávají kůže stejně, jako ve 12. století, což znamená, že holubí trus je rozmíchán ve vodě a následně se v této lázni kůže máčí. Přidáním přírodních barviv zároveň dochází k jejímu barvení. Následně se delší dobu suší. Ve všech průvodcích sice varují, že místo silně zapáchá, ale na tohle nás ani přes snahu místních nacpat nám do nosu mátu pro zjemnění, nikdo nepřipravil. Pouze silně odolní jedinci naší výpravy vystoupají po schodech až na vrchol a dělají fotky typické pro pohlednice zobrazující Fez a to konkrétně koželužnu Chouara. Ostatní v mezipatrech obchodu s koženými výrobky odpadnou a raději čas investují do odmítání koupě zde vyrobené motorkářské vesty s nápisem Harley Davidson, či kabelky Louis Vuitton. S mátou nacpanou v nose nechápeme pracovníky, kteří musí tento zápach snášet každý den a v létě prý je to ještě mnohem horší.

Typický obrázek z pohlednic - koželužny

Cestou od koželužen rozebíráme s průvodcem, že horší než práce koželuha je dělat průvodce ve Fezu. Kontruje slovy, že ještě horší je práce průvodce pro českou skupinu cestovatelů, kteří opouští město nespokojení s tím, že nám neukázal zimní stadion. Tato skutečnost se samozřejmě neobejde v závěru bez výrazného dopadu na jeho spropitné. Mezitím míjíme veřejnou pekárnu. Ta funguje tak, že místní buď donesou těsto, maso, nebo cokoliv chtějí upéct do pekárny a její pracovníci jim to velmi levně upečou. Někdy stačí nechat polotovar pouze u dveří a o pár hodin později si ho zde vyzvednout. Tento systém už tu funguje po staletí. A také je to poslední, co ve Fezu vidíme. Pak už se vracíme na hotel, nasedáme do Jeepu a pokračujeme dál na jih směr město Errachidia.

Krajina se nám ubíhajícími kilometry mění pod koly a postupně projíždíme cedrovými lesy v hornaté oblasti středního Atlasu, či rovinatou oblastí připomínající měsíční krajinu v podhůří hor. Bez zastavení pokračujeme skrz menší města postavená kolem zdrojů vody, nebo míjíme vádí, tedy vyschlá koryta řek, kterými voda protéká jen občas v období dešťů. S několika zastávkami na kafe a již za tmy přijíždíme do města Errachidia. Bohužel nenajdeme v samotném městě nic až tak zajímavého, co by stálo za to, se tu déle zdržet, tažín tu nikde také nemají a proto dáme k večeři obyčejné těstoviny a jdeme si po dlouhé cestě odpočinout. Ráno se podle stavu posádky rozhodneme, kam dál zamíříme a zda zvolíme delší, ale lákavější cestu přes poušť, nebo zda zvolíme klidnější a pohodovejší cestu do Ouarzazate.