Den 2. - Maroko ve třech a po třech

Veď mne dál, cesto má... Pohodová marocká dálnice.

Snídaně proběhne v klidu a jakýsi betonový hotel v západním stylu necháme brzy za zády. Jedeme vyzvednout Luboše do Rabbatu a pak už společně pokračujeme do Fezu. Jako moudrý člen výpravy upozorňuji řidiče na četnost rychlostních kontrol a nebezpečí placení pokut. Tomáš odvětí cosi francouzky a pokračujeme dál v cestě. O tři minuty později, před první mýtnou branou, mu milá paní policistka vyměří pokutu za překročení rychlosti. Nám to náladu nezkazí, protože jsme změnili časovou jednotku podle Tomáše na "stihneme ještě cigárko?". Policistka se s námi po 20ti minutách vypisování pokuty rozloučí slovy, jak nás ráda poznala a popřeje nám šťastnou cestu. No nevím, zda to nemělo i jiný význam, ale o tom až za chvíli.

Následuje krátká pauza k načerpání paliva a výměně pár eur za dirhamy a pokračujeme v cestě. Po této zastávce však auto začíná vydávat prapodivné zvuky v oblasti přední nápravy. Uděláme technickou přestávku, vizuální kontrolu všech kol a s konstatováním, že je vše v pořádku, se znovu rozjedeme.

Se spotřebou 12 litrů na 100km jsme chtěli zaparkovat na zelené, ale byl tam kužel.

Ják udělat v Maroku že 4x4 na 4x3

Přibližně o minutu později se naše 4x4 mění na 4x3 a narozdíl od Jeepu, který prudce začal zpomalovat, se přední kolo vydalo na samostatnou projížďku po dálnici. Tak teď začínají opravdové potíže. Rychlá konzultace s pojišťovnou, kdy nás ujistí, že na Maroko se asistenční služby nevztahují a začínáme řešit, co teď. Po dálnici posbíráme rozházené zbytky Jeepu, čítaje uvolněné kolo, utržený blatník a práh, najdeme 3 zbylé šrouby, umístíme trojúhelník v dostatečné vzdálenosti, nasadíme vesty, které jsou evidentně dětské a snažíme se najít někoho, kdo nám pomůže. Situace je celkem jasná. Na to člověk nemusí být úplně inženýr. Jeden šroub se celý ulomil a ostatní jsou nepoužitelné, takže tady nemáme šanci auto opravit. Zhruba za 10 minut v protisměru zastaví auto a řidič nám zavolá pomoc. Za dalších 5 minut u nás zastaví kamion. Jeho šofér vystoupí, koukne na kolo a pak nám přes Google translator popřeje hodně štěstí a zase pokračuje v cestě. Po půl hodině k nám dorazí dodávka zdejších žlutých andělů, která zajistí bezpečnost provozu rozestavěním kuželů kolem naší tříkolky. Pracovník asistenční služby nejdřív myslí, že potřebujeme jen vyměnit kolo, když pak vidí tu spoušť, je jasné, že ani on tu na místě nic nesvede a potřebujeme odtah do servisu. Snažíme se mu vysvětlit několika jazyky, že nemáme nic zařízeno a očekáváme zajištění odtahu od něj, ale jelikož umí jen arabsky, tak nám to trvá. Nakonec však pochopí a zavolá odtahovku. Po jejím příjezdu následuje další kolo vysvětlování a dohadování. Když pána ubezpečíme, že jsme ochotni zaplatit za odtah hotově, pokrčí rameny a jde nakládat. Zatím netušíme, kam nás odveze, ale kdekoliv to bude lepší, než tady v odstavném pruhu na dálnici. Tedy nakládat. Pořád máme Pajdu 4x3 a musíme tedy alespoň nějak nouzově připevnit kolo. Hever je na doraz, ale díky nerovnosti terénu ani tak nejsme schopní kolo nasadit. Jako nouzový hever tedy zafunguje přímo odtahovka, která plošinou nadzvedne Jeep. Pak už kolo nasadíme, utáhneme 2 zbylé šrouby, protože třetí byl také nepoužitelný a takto najíždíme na odtah. Pár dirhamů na kafe dáme pracovníkovi žlutých andělů, poděkujeme mu za společnost a plně se odevzdáváme do rukou řidiče odtahovky. Po dvou hodinách tak konečně opouštíme místo defektu.

Jestli jel řidič najisto do domluveného servisu, nebo prostě náhodně nějaký trefil asi zůstane navždy neobjasněné, nicméně kolem půl dvanácté místního času zastavujeme u servisu v nějakém městečku cestou a dohadujeme opravu. Motá se kolem nás několik místních. Zda se jedná o někoho ze servisu, majitele zde opravovaných aut, či jsou to pouze náhodní kolemjdoucí, je těžko soudit, přesto mají všichni co říkat k naší aktuální situaci. Až na potřetí tedy mluvíme s někým, kdo se tváří jako majitel servisu a dohadujeme opravu. Prý to půjde a zabere to asi pět hodin. Takže máme spoustu času a můžeme vyrazit na průzkum městečka. Nejdřív tedy musíme alespoň zjistit, kde že to vlastně jsme.

Jmenuje se to tu Asilah. Hned v sousedství servisu je nevzhledný slum a pokud takto vypadá celé místo, tak to bude dlouhé čekání. Naštěstí tomu tak není a dokonce zjišťujeme, že je to tu moc pěkné. Domy v medíně města jsou natřené většinou bílou, někdy i modrou barvou a na pobřeží se nachází zachovalé opevnění z dob portugalské nadvlády vybudované na přelomu 15. a 16. století. Procházíme křivolaké uličky a čím více se blížíme k pobřeží, tím více potkáváme turistů. A stejně jako kdekoliv jinde, kde jsou turisté, jsou i prodejci všeho možného a nadháněči do místních kaváren a restaurací. Bohužel s tím souvisí i nepořádek, takže když dojdeme na pláž, jen smutně přebrodíme haldy odpadků, abychom alespoň na krátký okamžik smočili nohy ve vlnách Atlantiku.

Na rovinu bylo to dost studené a kromě nepořádku i teplota moře vysvětluje, proč se tu nikdo nekoupe. Okolní vzduch proti tomu určitě překonal dvacítku a my máme trošku žízeň, tak se vracíme do města na malé pivo. Je zde trochu levněji než jinde v Maroku, ale i tak 3eura za 0.25 piva nám osvěžení celkem znechutí. Navíc nebylo úplně jednoduché najít místo, kde pivo alespoň mají. Raději tedy pokračujeme kousek dál a protože jsme od rána nic nejedli, zajdeme do nedaleké restaurace na jídlo. Nechceme riskovat, takže si objednáme obyčejné panini a burger průměrné chuti. Po jídle nás už toulání městem přestavá bavit a tak jsme se vydáváme zpět do autoservisu. Po třetí hodině odpolední práce na autě celkem poskočila, takže stihneme jen v sousední kavárně jednu kávu a přesně podle plánu je oprava v 16h hotová.

Celé to má jeden malý, leč podstatný problém. Když prověřujeme dotažení všech kol, tak zjistíme, že zatímco původní velikost šroubů byla 19mm, nové šrouby mají 21mm. A klíč na tento rozměr úplně ve výbavě nemáme. Ale tady není nic neřešitelné, takže zajedeme znovu do města a tam kupujeme za 100 dirhamů klíč správně velikosti. Pak už jen přeložíme auto do cestovního režimu, který byl chaosem na dálnici a vůbec celým incidentem výrazně narušen a v půl páté odpoledne zadáváme znovu do navigace cílové město Fez. Máme před sebou ještě 4 hodiny, ale všichni věříme, že tentokrát už cesta proběhne bez dalších karambolů a zádrhelů. Jak se tedy změnily naše plány? Vynecháváme návštěvu starověkého města Lixus, míjíme Rabbat a jeho památky a rušíme přejezd přes hory na Saharu za beduíny. Místo toho si zítra raději projdeme královské město Fez, které bylo v plánu na dnešek. A nesmím zapomenout na fakt, že místo setkání s Lubošem bylo samozřejmě také změněno, protože ten v mezičase dojel do cílové destinace vlakem. No holt člověk půl roku plánuje a chystá co a jak udělat a Afrika bez mrknutí oka ve vteřině mění. Nicméně se v půl deváté večer konečně potkáváme v hotelu ve Fezu a začneme plánovat, jak budeme pokračovat dál.

Konečně v kompletní sestavě - Tom, Tomáš, Adam a Luboš