Den 11. - Za skauty napříč Mauretánií

Dnešní plán nám hned na začátku dne upravili místní, protože snídaně byla proti plánovanému času opožděná. Už včera nás mohly místní poměry v restauraci varovat. Strávili jsme půl hodiny vybíráním jídla, načež číšník – pokud se to tu dá tak honosně nazvat – odešel pryč s objednávkou na dvoje špagety, pizzu a grilovanou sépii. O deset minut později se vrátil, aby nám oznámil, že nemá nic jiného než kuře. Ráno to probíhalo velmi podobně. Ale protože nikam nespěcháme, čekáme klidně na kuchaře, aby nám na talíř položil bagetu, máslo, croissant a připravil kávu. Tady má každý svou roli, a recepční přeci nebude nalévat džus. O pár minut později vyzvedáváme Felixe a Nilse v jejich ubytování, které je v chudé části Nouadhibou – a podle toho to také vypadá. Místnost bez oken, na zemi dvě matrace a deka. Toť vše. Za 8 eur na osobu je to asi odpovídající cena.

Společně se pak vydáváme za město, kde kdysi stálo francouzské opevnění. To už má své nejlepší časy dávno za sebou, a velká část bunkru zmizela pod vrstvou jemného saharského písku. Co nezvládla poušť, to dokonali místní. Prolézáme polorozpadlé budovy, fotíme se u pevnostního děla, když kluci objeví bunkr. Už jsem běžel k autu pro baterku, abychom ho prozkoumali, když se zničehonic objevil voják v uniformě a vyhnal nás pryč. Snad příště.

Pokračujeme dál kolem přístavu až k místu přezdívanému "hřbitov lodí". Nacházejí se tu stovky rezavějících vraků, ponechaných svému osudu již od 20. let 20. století. Největší rozmach tento hřbitov zažil v 80. letech, kdy úřady v Nouadhibou umožnily zahraničním lodním společnostem za pár dolarů lodě tady nechat. I přes smutnou atmosféru plnou trosek a odpadků má to místo zvláštní kouzlo. Kousek od nás třeba dělníci z vody vytahují součástky, které možná prodají na trhu k dalšímu zpracování. Nils se rozhodne jednu loď prozkoumat a začne šplhat po kotevním laně na palubu vraku. Několik metrů nad zemí ale zjistí, že lano drží jen silou vůle, a raději se vrátí na zem. Rozhlédneme se kolem a dojde nám, jak to dopadá, když nejsou víčka pevně připevněna k PET lahvím. Pláž je plná plastového odpadu, až máme problém dostat se zpátky k našemu Jeepu. Bohužel podobný obrázek nevidíme jen na plážích, ale i kdekoli v okolí obydlených měst a osad, které míjíme během cesty pouští.

Další v plánu byla návštěva města Lagouira. To oficiálně patří Maroku, neoficiálně leží na území Západní Sahary a je ovládané Mauritánií. Dlouhá léta zde působilo i Polisario. Dá se tedy odtušit, jak naše výprava dopadla. Na prvním vojenském checkpointu nám vysvětlili, že dál nesmíme, a museli jsme se vrátit. Sen o průjezdu minovým polem tak vzal za své. Možná má někdo přece jen víc rozumu než my.

Otáčíme auto za hranicí, alespoň pro dobrý pocit, v dohledu ozbrojené stráže a vracíme se zpět do města. Tam kluci na svém ubytování přebalí své věci, a pak je cestou vysadíme u našeho hotelu, kde si s místním portýrem domluvili nákup šátků pro cestu vlakem. My mezitím vracíme batoh ze střechy zpět do auta, loučíme se s Nilsem i Felixem, který už teď vypadá, že toho má plné zuby, a vyrážíme směr hlavní město Mauritánie, Nuakšott. Podle navigace je to šest hodin, takže vyrážíme na cestu.

Hned na výjezdu z Nouadhibou máme neuvěřitelné štěstí – vidíme železný důlní vlak přímo v jízdě na trati. Tomáš sice trochu bručí, že má zastavit, ale jelikož má u sebe zásobu karamelek, které během nucené přestávky rozdává místním dětem, nakonec je spokojený.

Projíždíme vyprahlou krajinou a s výjimkou občasných policejních kontrol, které jsou postaveny záhadně a bez jakékoliv logiky, svištíme Saharou. Po stovkách, možná už tisících kilometrech skrz poušť, začínáme rozeznávat drobné i větší rozdíly v krajině. Někde se táhnou nekonečné duny, z nichž vítr fouká písek na silnici; jinde se rozprostírá kamenitá krajina s keři, kde se tu a tam pasou divocí velbloudi; a zase jinde se před námi tyčí skalní města s vysokými útesy. V krajině se občas objevují i malá městečka a vesnice, kde mají lidé políčka a snaží se z vyprahlé země vytěžit maximum. Poušť tak zdaleka není jen hromada písku – naopak, její pestrost nás překvapuje.

Jak ukrajujeme kilometry, začínáme chápat i rozložení kontrolních stanovišť. Nepravidelně se střídají policisté, kteří chtějí fiche (což lze nahradit kopií pasu), a armádní jednotky, jež většinou jen mávnou rukou a pustí nás dál. Kolem měst jsou kontroly častější. Někdy zastavujeme několikrát během pár set metrů a netušíme proč. Náš Jeep má často co dělat. Některé úseky silnice rychlou a plynulou jízdu vůbec neumožňují. Čas příjezdu do cíle se rychle prodlužuje a Tomáš má ruce zkroucené jako vánočka, když kličkuje mezi výmoly. Občas je lepší sjet ze silnice úplně, aby náprava zůstala nepoškozená. Cestou potkáváme i silničáře, kteří zjevně dostali za úkol silnici opravit. S malým válcem a směsí asfaltu a kamenů něco sypou na silnici. Označení žádné, takže projedeme čerstvě opraveným asfaltem. Moc dlouho to ale asi nevydrží.

Těsně před Nuakšottem má Tomáš už dost a předává mi řízení. Silnice je už opravená a bez výmolů, takže klidně pokračuji skrz město. Cesta je bez problémů a díky Adamovi máme naplánovanou schůzku s prezidentem mauritánských skautů, který nás pozval na ramadánovou večeři k sobě domů. Jelikož máme jen tak tak čas, odbočuji na křižovatce na blikající zelenou, abych stihl hotel. Uprostřed křižovatky, přestože semafory fungují, stojí policista. Evidentně situaci vyhodnotil jako přestupek. To, že kolem mě projelo několik polorozpadlých aut, nebylo důležité. Odstavil mě stranou a francouzsky mi vysvětluje, že jsem jel na červenou, a mám problém. Směsicí různých jazyků se mu snažím oponovat, že červená nebyla, ale neuspěji. Prý dostanu pokutu. Začínáme tedy smlouvat o cenu. Trvá to pár minut, než pochopím, že mám dát policistovi peníze a pustí mě. Když vytáhnu z peněženky 20 eur, mávne rukou a řekne, ať nastoupím. Při vrácení dokladů mi ještě skrz okénko řekne něco jako: „Buď opatrný, Angličane,“ sebere dvacku a nechá nás jet.

Taková je Afrika. Nikdy nevíme, co je pravda a co je korupce. Ale s tím se člověk tady musí smířit. Klidně dojedeme na hotel, ubytujeme se a míříme na domluvenou schůzku s prezidentem skautů kvůli výměně šátků a slíbené večeři. Během večeře se dozvídáme, že syn našeho hostitele rád cestuje a navštívil například Jižní Koreu nebo Německo. Konverzace probíhá ve francouzštině, což je náročné, zejména pro překladač. Do hlubších diskuzí se proto raději nepouštíme. Ramadánová večeře zahrnuje tři skleničky čaje. Během pití čaje se ještě dozvídáme, že náš hostitel má dvě dcery a v domě žijí další tři členové služebnictva a řidič. Tady věci fungují pořád jinak.

Po výměně šátků se zdvořile rozloučíme a vracíme se na hotel. Zítra máme v plánu dostat se do Senegalu a prohlédnout si koloniální město Saint-Louis. Ale pořád jsme v Africe, takže kdo ví, jaké plány má ona s námi.

Dodatek: V Mauretánii je tradice tří šálků čaje hluboce zakořeněná a má významný společenský i symbolický rozměr. Tento rituál je známý jako "Ataya" a je nedílnou součástí mauritánské kultury. Každý šálek čaje má svůj specifický význam:

1. První šálek je hořký jako život – symbolizuje těžkosti a výzvy, které život přináší.

2. Druhý šálek je sladký jako láska – představuje radost, přátelství a propojení mezi lidmi.

3. Třetí šálek je jemný jako smrt – odráží klid a smíření s konečností života.

Tento rituál je nejen o samotném pití čaje, ale také o sdílení času, pohostinnosti a budování vztahů. Příprava čaje je často pomalá a pečlivá, což dává prostor pro rozhovory a společné chvíle. Ataya je tak symbolem pohostinnosti a kulturní identity Mauretánie.