Den 10. - Stopaři v No Man's Land

Už si pomalu zvykáme na místní režim, a tak ještě před východem slunce posnídáme a za tmy vyrážíme na hranice s Mauretánií. Je to přibližně pět hodin jízdy a chceme tam být co nejdříve, protože netušíme, jaká anabáze nás tam čeká. Začíná svítat a my opět sledujeme neopakovatelné představení východu slunce nad Saharou. Díky skvělému načasování se v tu dobu nacházíme u dalšího milníku naší cesty – obratníku Raka. Je zde cedule označující poslední místo, kde je o slunovratu slunce přímo nad hlavou. Jinak tu nic zajímavého není, a tak pokračujeme dál. Písek a kamení, kamení a písek, tu a tam velbloudi. Stále totéž dokola. Najít rozdíl mezi krajinou tady a o sto kilometrů dál je prakticky nemožné.

Kvalita silnice nám ale umožňuje celkem rychlou a plynulou jízdu, takže cesta utíká rychle. Na jedné z posledních benzínek před hranicí Tomáš zastavuje, aby utratil poslední dirhamy, a bere naftu za 190 MAD. O dalších 300 metrů dál nás ale zastavuje hlídka kvůli překročení rychlosti. Pokuta činí 150 dirhamů. Jak na tak krátké vzdálenosti z Jeepu vytáhl stovku, opravdu nechápu. Pokutu zaplatíme 20eurovou bankovkou a dostaneme zpět 50 dirhamů. Pokus zbavit se místní měny tak selhal. Jelikož jsme na čerpací stanici Shell a můžeme platit kartou, doplníme nádrž kvalitním palivem Shell V-power a pak už s lehčí nohou na plynu dorážíme krátce po jedenácté hodině na hranice.

Nejprve nás čeká opuštění Maroka, poté přejezd asi 4 kilometrů územím nikoho, tzv. Nomansland. Hranice je zde mimo silnici chráněna minovým polem. Následně přichází vstupní formality do Mauretánie. Tento den bude dlouhý. Objíždíme kolonu tahačů a řadíme se na konec fronty, která čítá přibližně třicet osobních aut, většinou s mauretánskými nebo marockými značkami. Během čekání ale potkáváme i Poláky, Francouze a Španěly, kteří se stejně jako my vydali na kratší či delší dobrodružství. Už na marocké hranici nás oslovuje Mauretánec a nabízí pomoc s hladkým přechodem hranic. Neumí však ani slovo anglicky a navíc požaduje 40 eur. Předstíráme, že mu nerozumíme, a on zanedlouho zkouší štěstí u dalších řidičů.

Po přibližně hodině čekání přicházíme na řadu. Nejprve čekáme na výstupní razítko do pasu. U malé budky musíme předložit i doklady od auta. Následuje prohlídka vozu, což znamená, že všechna zavazadla musí ven. Auto poté kontrolují dva psovodi se psy. Pak čekáme na dalšího úředníka, který zápis provede do sešitu. Bohužel přicházíme na řadu zrovna ve chvíli, kdy začíná novou stránku, a deset minut si linkuje čistý list podle pravítka. Zápis provádí s velkou pečlivostí a každé písmeno doslova vymazluje. Následně nám vydává papírek s razítkem, se kterým míříme do kanceláře, kde přes jedno razítko dostaneme další.

Když si myslíme, že máme vše za sebou, čeká nás u brány kontrolní stanoviště. Zde ověřují, zda máme všechna razítka k vozidlu v pořádku. O dalších deset metrů dál následuje kontrola razítek v pasech. Muž v uniformě si bere naše doklady a odchází do své budky. Náš Jeep zatím posílá i s námi za závoru.

Tam už čekají veksláci a převaděči, vyhlížející svou příležitost. Hned se na nás sesypou, ale opět bravurně odoláváme jejich tlaku. Když příslušník z budky zjistí, že už to všichni zkusili a nic z nás nebude, vrací nám v půl druhé doklady a posílá nás dál. První krok máme za sebou, ale na úlevu není prostor. Po opravdu rozbité cestě projíždíme No Man's Landem, obecně považovaným za nebezpečné území, kde neexistuje žádné právo ani jurisdikce. Neoperují zde marocká ani mauretánská armáda nebo policie a pohybovat se zde může Polisario – separatisté Západní Sahary, kteří od osmdesátých let bojují za její osamostatnění. Je pravděpodobné, že někteří z těch, kdo nám nabízeli své služby, k nim patří. Územím projíždíme raději bez zastavení. Nechápeme jen dva turisty, kteří si to tudy v klidu vykračují s batůžky na zádech. Ale každému, co jeho jest. Po čtyřech kilometrech dorážíme k první kontrole na mauretánské hranici.

Tam se nás ujímá úřednicky vypadající muž a vede nás do prvních dveří, kde předkládáme pasy a víza. Po kontrole nás posílají ven k dalším dveřím na další kontrolu. U třetích dveří nám úředník vysvětluje, že potřebujeme víza, pojištění, zápis auta do pasu a několik razítek. Ceny jsou pevně stanovené: vízum 55 eur na osobu, pojištění 60 eur na týden, 20 eur za služby „hraničního asistenta“ – jak se převaděč nazval – a 30 eur za SIM kartu s 6 GB dat. Kdyby hned přiznal, že je převaděč, a ušetřil nás komedie s třetí kontrolou, bylo by to snad lepší, ale třeba to opravdu bylo nezbytné. Kousek popojedeme a zastavíme u kanceláře, kde mi zapisují vozidlo do pasu. Následuje kontrola, zda zápis celník provedl správně. Takto probíhá každý úkon. Kolik z nich bylo opravdu nezbytných a kolik jen divadlem pro turisty, netušíme.

Během kontrol se dáváme do řeči s těmi baťůžkáři, které jsme potkali cestou přes No Man's Land. Zjišťujeme, že jsou to kluci z Německa, odněkud ze Stuttgartu, a kvůli chybně vyplněnému vízu a čekání na nové tu už čtyři dny nocovali v poušti. Během celní anabáze a dlouhého čekání se dozvídáme, že stejně jako my míří do Nouadhibou a plánují cestu na nejdelším vlaku na světě tam a zpátky. Protože máme podobný cíl a oni nemají jiný způsob, jak se dostat do města, domlouváme se, že pojedou s námi.

Nejvíce nás pobavila kontrola auta, zda nevezeme nějaký kontraband, jako například alkohol, jehož dovoz do Mauretánie je zakázán. Probíhala přibližně takto: Jeden z celníků v uniformě přichází k našemu autu a ptá se: „Vezete nějaký alkohol?“ My vrtíme hlavou: „Ne.“ Celník se zatváří přísně a důrazněji opakuje: „Opravdu žádný alkohol nevezete?“ Naše odpověď je stejná: „Ne.“ Celník si strčí ruce do kapes a řekne: „Dobře, můžete jet.“ A to bylo vše. Žádný pes v autě, žádné vyndávání zavazadel ani jiné prohlídky. Tady se prostě bílému muži věří, zvlášť když má doprovod převaděče.

Dodnes netušíme, kolik ve skutečnosti stojí týdenní pojištění nebo datová SIM karta. Ale takový je business na hranicích. Funguje to tak v mnoha afrických zemích a nelitujeme 20 eur za Šejka – jak se převaděč jmenoval – a jeho pomoc. V půl čtvrté překračujeme hranice do Mauretánie a máme celou anabázi za sebou.

Bohužel všechny, kdo touží po fotodokumentaci, musím zklamat – nikde se zde nesmí fotografovat. Můj jediný pokus o fotografování, kdy mě Tomáš důrazně varoval, ať tu nemávám telefonem, rychle ukončil policista. Ten se zničehonic objevil u našeho auta a prohlédl nám mobilní telefony. Na další focení jsem si už netroufl. Všechno by se totiž mohlo dít mnohem důkladněji, a kvůli jediné fotce strávit noc na hranicích, nebo dokonce v No Man's Landu, se nám opravdu nechtělo.

O pár minut později naši posádku doplňují Felix s Nilsem, jak se kluci jmenují. My tak opět s batohem na střeše zamíříme do města. Během jízdy míjíme kontrolní stanici místní policie, kde požadují jakési fiche (čti „fiš“). Ryby samozřejmě nemáme, a tak jim předložíme naše pasy. To policistovi zjevně stačí, protože po kontrole mávne rukou a pustí nás dál.

Máme dost času, a proto se s kluky domluvíme, že zkusíme najít vlakovou stanici, kde bychom mohli naložit auto na vlak. Nejlepší plán, který nás napadne, je prostě jet podél trati a na něco narazit. Projedeme celé město, ale když ho opustíme, nikde žádná stanice není. Pokračujeme tedy podél trati dál, dokud nedorazíme k ředitelství železnic. Tady silnice končí a dál se nedostaneme.

Od hlídače, s nímž je velmi těžké se domluvit, se moc nedozvíme. Tomáš jako náš nejlepší franštinář zkouší štěstí, ale neúspěšně. Felix, který také mluví obstojně francouzsky, dopadne o něco lépe. Pokud jsme vše správně pochopili, musíme být zítra ve 14 hodin v jakési kanceláři. Hlídač nám mapku kreslí do písku – dvě kolečka spojená čárkou a od jednoho kolečka další čára. Klackem několikrát důrazně ukazuje na konec čárky. Jestli podle toho něco najdeme, bude to zázrak.

Otáčíme auto a pokračujeme v hledání kanceláře. Najednou někdo v autě vykřikne: „Hele, vlak!“ A dokonce stojí! Nadšení nezná mezí a hledáme způsob, jak se k němu co nejvíce přiblížit. Nakonec zastavíme kousek od kolejí a jdeme si na vlak alespoň sáhnout. Kluci šplhají na jeden z vagónů a samozřejmě se přidáme. Za chvíli jsme tam všichni. Stojíme na hromadách černé železné rudy a oba konce vlaku jsou v nedohlednu. Máme pocit, že by se vlak mohl každou chvíli rozjet.

Rychle však uznáváme, že by to nebyl nejlepší nápad – auto necháváme stát odemčené. Raději slezeme, uděláme ještě pár fotek a pokračujeme v hledání kanceláře, tentokrát bez úspěchu. Zklamaní zamíříme na hotel a přemýšlíme, co dál. Kluci mají kontakt na někoho, kdo ví, kde naskočit, a tak plánují přidat se k němu. My však zvažujeme, zda má smysl ztratit další den čekáním na otevření kanceláře a riskovat, že nás na vlak naloží až za dva dny. Nakonec variantu s vlakem vzdáváme.

Kluci přijímají naši nabídku sprchy, což po 14 dnech na cestách rádi uvítají. Na hotelu se společně navečeříme – chleba se sýrem a salámem, nakoupené v předražené samoobsluze přes ulici. Dlouho do večera diskutujeme hlavně o cestování. Únava nás nakonec všechny přemůže, a tak se odebíráme k odpočinku. Kluky, kteří bydlí nedaleko, raději odvážím, aby se v noci netoulali po cizím městě. Na ráno domlouváme sraz kolem osmé hodiny, abychom společně prozkoumali okolí před cestou do Nuakšottu.

Dodatek: Vlak v Mauretánii

Vlak, o kterém je řeč, je známý jako "mauretánský vlak železné rudy". Jde o jeden z nejdelších vlaků na světě, dosahující délky až 2,5 kilometru. Slouží primárně k přepravě železné rudy z dolů ve městě Zouérat do přístavního města Nouadhibou, odkud je surovina exportována. Vlak je složen z až 200 vagónů a přeprava trvá mnoho hodin, během nichž lidé cestují buď zdarma na nákladních vagónech, nebo v jednom z mála osobních vozů. Cesta je často považována za dobrodružství díky nehostinným podmínkám Sahary, prachu a vysokým teplotám. Pro cestovatele hledající unikátní zážitek jde o jedinečné dobrodružství, které je údajně pro cizince od loňského roku ilegální.

Google tak trochu nepočítá s časem na hraničním přechodu